Jdi na obsah Jdi na menu
 


Babiččin vnuk 1.část

25. 7. 2010

„Děkuji ti moc,Axel. Hodně jsi mi pomohl.“ Děkovala stará vrásčitá  paní mladému útlému muži s delšími pískovými  vlasy a šedýma šťastnýma očima. Přívětivě se na starou paní usmál.

„Nemáte vůbec zač děkovat,paní Hellingtonová.“ Vykládal jí nákup na stůl a zároveň ho uklízel na místo. Paní Hellingtonová otevřela peněženku.

„Tady,chlapče.“natahovala dlaň s penězi. „ Za to,jak moc mi pomáháš.“ Axel zavrtěl s úsměvem hlavou a svou dlaní zavřel vráščitou,přesto hebkou dlaň

„Nechte si je, vy je potřebuje víc,než já.“ Jeho milý úsměv paní Hellingtonová oplatila s lehkým pokrčením ramen.

„Dobrá tedy,ale kdybys cokoli potřeboval,Axeli,tak hned přijď za mnou,jasné?“ Axel s dalším úsměvem přikývnul. Mezi tím už stihl všechno uklidit a dokonce umyl i nádobí,za což byla stará paní velice vděčná.

„Už půjdu,musím se vyspat,protože zítra brzy vstávám.“  Paní Hellingtonová ho pohladila po tváři.

„Dobře,ale buď opatrný.“ Varovala ho mezi dveřmi. Axel si oblíknul koženou bundu z železnými cvočky a hravě na ni mrkl.

„Nebojte. Dobrou noc.“

„Dobrou noc“ rozloučili se než Axel zavřel za sebou dveře. Venku ho ovanul chladný vzduch podzimního počasí,takže si přitáhnul bundu blíže k tělu a zachumlal se do ní. Sníh se mu tak nedostal za límeček,ale usazoval se mu na vlasech. Už byla úplná tma,než došel domů,přestože bydlel od staré paní pouhých dvacet minut. Šel pomalu,s tváří občas obrácenou nebi užíval si něžného doteku sněhových vloček a pohledem upřeným do světla obdivoval bělost kouzelných vloček. Došel před svůj dům a výtahem vyjel do třetího patra,kde odemkl dveře a zapadl do bytu. Nebyl to nijak velký byt,ale pro jednoho člověka naprosto dostačující. Měl malinký obýváček spojený s kuchyní,jeden pokoj,co mu sloužil jako ložnice a koupelnu se záchodem. Malé,ale stačilo mu to.

Stoupl si hladový před ledničku a s radostí vytáhnul čerstvou obloženou bagetu,kterou mu připravila paní Hellingtonová. Byla to milá stará paní,která před šesti lety přišla o svého manžela nešťastnou náhodou. Jednou mu vyprávěla o své rodině,z čehož se dozvěděl,že už měla jenom jediného vnuka,kterého však Axel ještě nepotkal. Jen co si dosedl s bagetou na křeslo v obýváčku,zazvonil mu telefon.

„Prosím?“

„Dobrý den,tady Elleanora,“ ozval se ze sluchátka chraptivý ženský hlas.

„Ach,dorý den,paní Domácí,copak potřebujete? Zase potrubí?“ netušil proč mu volala tak pozdě a tak předpokládal,že to opět bude nějaká havárka v domě.

„Ne,havárka ne…“ její hlas zněl nějak podivně až nervózně a Axel nebyl hloupý.

„Mám se vystěhovat ,že?“ zeptal se jí na rovinu,protože nerad chodil okolo horké kaše.

„Axeli,já..já se Vám moc omlouvám,ale pitomé združení má na tenhle dům demoliční povolení. Obvolávám všechny nájemníky už týden,ale vás jsem nemohla zastihnout.“ Axel si neslyšně povzdechl.

„jak dlouho mám na vystěhování?“ v tu chvíli se v telefonu rozhostilo ticho,jen dech Elleanor prozradil. „Tak jak dlouho?“ naléhal.

„Den.“ To slovo by ho srazilo na kolena,kdyby momentálně neseděl na pohovce. Znělo mu v uších jako rána po výstřelu.

„Den?!“ zakřičel do sluchátka,ale hned nato se omluvit. „Promiňte,nechtěl jsem..“

„To je v pořádku Axeli,chápu vás a omlouvám se já.“ Přerušila ho tichým hlasem.

„Děkuji že jste mi to řekla.“ A bez jakéhokoliv rozloučení zavěsil,sluchátko pořád držíc v ruce. Den. Jediný den na vystěhovaní..kam se má asi sakra vystěhovat? Tiše v sobě zuřil a hladina vzteku se každou minutu zvyšovala. Začal uvažovat nad přáteli,kolegy z práce,ale nikdo neměl čas a ani místo pro něj a jeho věci.

„Dobrá tedy,ale kdybys cokoli potřeboval,Axeli,tak hned přijď za mnou,jasné?“ vybavila se mu řeč paní Hellingtonové. Okamžitě sáhl po telefonu a vytočil její číslo.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………..

Otevřela mu dveře s milým úsměvem a přátelským obětím.

„Mockrát vám děkuji,že mě tu u sebe pár nocí necháte. Slibuji,že jakmile si něco najdu,hned se odstěhuju.“ Stařenka nad tím jen mávla rukou.

„To je jen malá věc,kterou pro tebe mohu udělat,chlapče. Když už tu budeš pár dní bydlet,co kdybys mě oslovoval Ellis? Paní Hellingtonová je moc dlouhé.“ Navrhla mu při cestě do kuchyně,kde se dala do přípravy svého meduňkového čaje na spánek. Axel kývnul hlavou.

„Dobrá,paní Ellis.“ Stařenka si pobaveně odfrkla.

„ty s tou paní nedáš pokoj,že ne?“ Axel se rošťácky zašklebil,popřál jí dobrou noc a zmizel v náhradním pokoji,který patřil jejímu vnukovi,když zde čas od času přespával. Nebyl to extra velký pokoj a taky skromně zařízený. Kromě jednoduché postele hned pod oknem,stolu s židlí a skříní zde téměř nic nebylo,až na černý koberec. Pravda na stěně ještě byly poličky plné knih,ale to bylo vážně všechno. Všechen nábytek vyroben z tmavého dřeva a uvnitř skříně náhradní deky.

Po koupeli na sebe hodil kostičkové pyžamo a zaplul rovnou do postele. Dnešní den byl náročný a on unavený. Přesto však nedokázal usnout a neustále čučel do stropu. V hlavě absolutní prázdno,dech klidný,ale prostě jenom zíral do bílého stropu. Po očku zkontroloval hodiny.

„Bezva. Je půl jedný  ráno a já v sedm vstávám do práce.“ Uchechtl  se a snažil se usilovně poslat své vědomí do hlubin spánku. Což se povedlo,ale až za další půl hodinu snažení.

………………………………………………………………………………………………………………………………………………

Ráno se mu tak moc nechtělo vstávat,leč věděl,že prostě musí. Nebylo to tím,že by se mu nechtělo do práce,to ne,pracoval jako ošetřovatel Goril a svou práci miloval,ale prostě nenáviděl vstávání. Jako každý normální člověk.Navíc venku pořád ještě sněžilo..fuj.. Hodnou chvíli se přemáhal,než dokázal vstát s postele,dobelhat se do koupelny a tam se dát jakš takž do kupy. Hodil na sebe roztrhané rifle a černou košili,pod kterou si navlékl bílé tílko. Rozloučil se s paní Ellis,rovnou jí poděkoval za svačinu a rychlým krokem vyrazil na metro. V metru bylo tolik lidí,že se tam sotva dalo dýchat a tak jeho jedinou útěchou mu bylo,že měl práci jen pět zastávek. Do práce se dostal jen tak tak v čas.

„Akorát,“ utrousil si,když prošel celou zoologickou zahradu a dostal se do svého pavilonu opic na své stanoviště. Spěšným pohledem zkontroloval zda je vše ,jak má být a až pak se šel převléknout do pracovního.

„Dobré ráno,“ pozdravil své kolegy v převlékárně.

„Dobré,“ ozvalo se sborově,ale na další rozhovory nebyl čas,díky svým povinnostem. Hned jak se objevil u prostorných,luxusně zařízených klecích,kde se mohli gorily schovat před dotěrnými návštěvníky,prostrčila mezi šprušlemi ruku sedmiroční samička. Lásky plně se na ni usmál a zadíval se jí do modrých očí. Byla to anomálie,ale jako jediná z celé tlupy měla sytě modré,chytré oči.

„To víš že pro tebe něco mám,Neriso.“ Zasmál se,když její ruka mávala ve vzduchu s rozevřenou dlaní. Dal jí do ruky dvě velká červená jablka. Hned jak to uviděli ostatní gorily,nahrnuli se k mřížím. Samozřejmě i pro ně Axel měl. Po vpádu šesti samiček mu v ruce zbyla ještě tři,určené pro největší gorilu v zoologické zahradě. „Ty nechceš,Tritone?“ oslovil  obrovského samce,sedícího daleko od nich. Triton otočil velkou hlavu a hnědýma nevyzpytatelnýma očima si měřil ty Axelovi. Po chvilce se  zvedl,dospělý dvoumetroví samec,v plné síle,jež měl tělo samý sval. Černá srst na slunci chytala modré odlesky a spousta lidí ho častovala slovem- nádherný. Pomalým,až skoro líným krokem přešel k mřížím,sednul si před ně a znovu si ho měřil očima. Axel věděl,na co čeká. Lehce se mu uklonil,tak,jak se to naučil dělat za ty tři roky,co s nimi pracoval a čekal,až Triton udělá to samé. Obří samec se také uklonil a Axel mu dal všechna tři jablka do ohromných rukou. Při odchodu se mu naposledy podíval do očí a pak se ladně odebral mi své samičky. Bylo to divné a nezvyklé,ale Triton uznával Axela,jako sobě rovného a naopak. Mladý muž se usmál a odešel do monitorovací místnosti,která sídlila hned u pavilonu goril v menší budově,co připomínala pískovitou skálu.  Zařízení uvnitř udávalo teplotu uvnitř pavilonu i venku,monitorovalo gorily kamerami a udávali jakékoli změny. Uprostřed všech monitorů seděla na kolečkové židli mladá žena s rusovlasými vlasy v culíku a komunikátorem v uchu,ze kterého vedl mikrofon k jejím ústům.

„Ahoj Jenis.“ Oslovená se na židli otočila a když uviděla kdo ji to zdraví pousmála se.

„Zdravíčko,Axi.“ Použila znovu zkratku jeho jména a dál mu nevěnovala pozornost. Místo toho žvýkala žvýkačku, pilníkovala si nehty a přitom sledovala celou zoo,včetně goril.

„Jak se tu měli mí miláčci?“ optal se,když si stoupnul vedle ní. Jenis tu prakticky ba dvacet čtyři hodin denně a tak věděla,co se dělo celou noc. Práskla velkou bublinu a pohodila hlavou.

„Tvoji miláčci se tu měli opravdu výborně. Žádné přetahovačky o žrádlo,žádné naschvály,nic. Všechno v klidu,takže počítám,že tuhle noc,to bude peklo.“ Podala mu Inko a dál se věnovala svým nehtům. Obyčejný kolemjdoucí by si myslel,že se tihle dva nemají rádi,ale opak byl pravdou. Jen každý z nich byl jiný a své city k sobě nedávali tolik najevo. Axel se nad ní musel pousmát. Byla opravdu zvláštní. Obdivoval ji za to,jak celé noci proseděla za monitory počítačů a bez zamhouření oka sledovala celou zoologickou. Kdysi mu řekla,že nikoho nemá a že práce je jediné,pro co momentálně žije,takže se jí vlastně ani moc nedivil. On byl na tom velice podobně. Vyšel z místnosti a delší chodbou jež byla osvětlená zářivkami přešel do druhé,kde se pro gorily připravovalo žrádlo. Okolo několika pultů rozmístěných do krychle v místnosti,stály čtyři ženy. Liana,která se stara o přísun bílkovin, Natana,jež měla za úkol obstarat všechny potřebné vitamíny, Marry co jídlo připravovala a brigádnice,která krájela ovoce a zeleninu,případně maso.

„Dobré ráno,dááámy.“ Zaskřehotal na ně.

„To je dost že deš,“ zavrčela Marry a Axel se na ní nechápavě podíval. Hned takhle po ránu je naštvaná? Netušil,proč zrovna na něj.

„Nějak nechápu o co ti jde.“ Bránil se jejímu nepochopitelnému útoku.

„My už tady na tebe čekáme něco málo přes dvacet minut. Potřebujeme je zvážit,než přijdou návštěvníci.“prskala. Tak tohle teda ne,řekl si Axel.

„Tak podívej. Neprskej tady na mě,pořád jsem tvůj nadřízenej. Do práce jsem přišel v tolik hodin,kolik mám napsáno v pracovní smlouvě,takže zchladni jasný?“ jeho chladný hlas zchladil i Marry,takže jen sklopila zrak a nic na to neřekla. „Díky.“

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………

Vážení goril byla opravdu zábava. Ani jedna se nechtěl vážit. Nerrisa se nechtěla vážit, Roana taky ne, Ambra na váze seděla jen polovičně, Gasa tam vydržela dvě vteřiny a Sadira se tam uvelebila společně s Dyssinou. Obří potíže jim dělal Triton,protože je okázale ignoroval. Na žádná lákadla nepřišel a jen se na Axela upřeně díval. Po necelých dvou hodinách byly všichni pracovníci unavení. Aby dostali Nerrisu na váhu,musel si pro ni Axel dojít osobně. Podvědomě věděl,že mu nic neudělá,protože ho má ráda a věděl to i Triton,a proto ho nechal,ať Ness chytí za velkou..velkou ruku a odtáhne jí na váhu. Poslušně si na ni sedla,ale vydržela tam za předpokladu,že tam sní Axel zůstane. Roanu tam taky museli dotáhnout,ale jelikož byla o něco málo(hodně) divočejší,museli jí narvat do speciálních popruhů,které dostali minulý týden a přemístit na váhu. Gasu tam dostali tak,že na váhu nakreslili jednoduchý obrázek,čímž docílili toho,že si na váhu sedla a hrála si s obrázkem. Sadiru zvážili tak,že Dyssu posadili vedle ní na zem a naopak. Tritonovi musel Axel osobně,jako jeho rovnocenný soupeř,dát přepravku jablek a mrkve,aby se vůbec zvedl z místa. S popruhami se  vůbec nenamáhali,protože když je naposled použili, Triton s nimi trhnul tak silně,až Axelovi vykloubyl rameno. Vskutku velmi vyčerpávající. Seděli opření naproti klecím,když se ozval ostrý zvuk gongu,jež ohlašoval otevření zoologické zahrady pro návštěvníky.

„Tak ,a stihli sme to akorát ,dámy.“ Vydechl naprosto vyčerpaně s vidinou dlouhého dne. Všech šest žen,jež polo leželo a polo sedělo,vedle něj se zmohly jen na souhlasné přikývnutí.

……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………

DO zoo se během okamžiku snad nahrnulo tisíc lidí najednou,a to i přes to,že donedávna sněžilo. Nechápal je. Někteří si zašli hned na jídlo,jiní rovnou na obchůzku. Někdy se až divil,že se tolik lidí může do jedné zoo naskládat. Stál poblíž svého pavilonu a poslouchal to,co Alice,další z jeho kolegyň,vypráví návštěvníkům o životě goril v zajetí a v přírodě.

„Axeli,mohl by ses dostavit k Moně?“ ozvalo se mu z vysílačky,kterou měl připravenou na opasku.

„Jasně,“ odpověděl a začal se prodírat mezi lidmi až do kanceláře zástupce ředitele. Byla to milá štíhlá blondýnka,velmi atraktivní a ambiciózní,ale taky schopná žena milující zvířata. Předtím než vstoupil,zaklepal lehce na dveře a na vyzvání vešel do zabydlené kanceláře,kde se všude leskly obrazy zvířat ze zoo,nebo zvířat z divočiny. Mona seděla za stolem a přes hromadu papírů skoro nebyla vidět.

„Posaď se,Axeli.“ Nabídla mu,ale zavrtěl hlavou.

„Díky,Mono,ale ne. Bolí mě nohy a musím stát. Tak cos mi chtěla?“ opřel se rukama o opěrku židle.

„Dobře tedy,“ upravila si vlasy a složila ruce na stole. „Chtěla jsem se tě zeptat,jestli by sis k sobě nemohl na pár dní vzít gepardí mládě.“ Upřela na něj prosebné oči a on na ni jen šokovaně hleděl.

„Gepardí mládě?“ opakoval jako nějaký stroj. „Ale Mono,já se specializuju na gorily,ne gepardy a ..a navíc mě teď vystěhovali..kam bych ho dal?“ odporoval jí. Gepardí mládě,proboha kam by ho dal? Kdyby nebylo dokumentů,pomalu by ani nevěděl,čím se krmí mláďata,natož kdyby ho měl mít u sebe. Jak by se asi tvářila paní Ellis,kdyby domů přitáhnul masožravé mládě,které je sice roztomilé,ale kousavé.„A proč si vlastně oslovila mne? Nemáme tu náhodou specializované lidi?“ Mona mezitím vstala a obcházela kancelář,při čemž se někdy zastavila u nějakého obrazu.

„No protože hlavní ošetřovatel dostal angínu,nakazil své pomocníky a ředitel,který je snad expert úplně na všechno,si odletěl do zahraničí,takže tu nikdo na gepardy není.“ Znaveně doslova padla zpět do křesla. „Řídit celou zoo je vážně makačka. Jistě,jsem zástupce ředitele,ale někdy je to tu vážně o pusu.“ Masírovala si spánky.

„To mi povídej. Dneska jsme vážili naše obří miláčky. Myslel jsem,že u toho s holkama vypustíme duši.“ Mona se jen lehce usmála,ale pak se opět zaobírala gepardí věcí.

„Nevěděl bys o někom,kdo by si Minoa mohl vzít k sobě?“ upírala na něj světle hnědé oči s bílím stínováním okolo. Axel si přiložil prst na rty a poklepával s ním. Vypadal v tu chvíli jako model při focení,a řekněme si narovinu,že on by z fleku modela dělat mohl. Vypracovanější postavička,symetrický obličej,uhrančivé oči..k nakousnutí. Mona by už po něm dávno vyjela,kdyby tu nebyl jediný velký podstatný rozdíl…

„O někom bych věděl,ale musíš pro mě něco udělat.“ Když viděl,jak oddaně se tváří,pokračoval. Potřeboval bych,aby ses mi podívala,na nějaký pronájem,protože vím,že se v tomhle oboru vyznáš,nebo při nejmenším,máš vlivné přátele.“ Mona, jakoby byla zaskočena že po ní chce jen tohle,se rozpustile usmála.

„Tohle ti klidně odpřísáhnu.“ Slíbila mu. Axel jí na to jen kývnul a odešel ke dveřím.

„Mariana.“ Zmizel ze dveří zpět,za svou prací. Mona spráskla ruce.

„Mariana!Že mě to nenapadlo!“ s úsměvem sáhla po telefonu.

„Ahoj,Tedy. Chtěla bych se zeptat na byt.“

……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………

Zbytek pracovní doby proběhl relativně v klidu. Zvířata se zdála být spokojená,stejně jako návštěvníci. Axel se během dne dostal do své „pracovní horečky“ a kromě přestávek na jídlo se naplno věnoval zvířatům a sem tam vypomohl v jiných pavilonech s čištěním klecí a podobně. Jeho prioritou na prvním místě,však byly pořád gorily. Byl tak zabraný do práce,že si ani neuvědomil,kolik je hodin. Až když si zívnul do dlaně,zkontroloval hodiny. Půl dvanácté večer. Mírně vykulil oči. Ostatní pracovníci už šli dávno domů a on tu takhle straší. Když procházel chodbou okolo monitorovací místnosti,nemohl si nevšimnout Jenis,jež seděla pořád na židli,tentokrát s lakem na nehty.

„Copak ty vážně nikdy nespíš?“ Jenis se jeho otázce od srdce zasmála. Axel jež čekal na odpověď,pohledem sklouzl na monitory,které sledovali jeho rodinku. Jenis do něj šťouchla.

„Nejsem upír,Axi,a teď padej spát.“ Její tón hlasu nesnesl žádného odporu,ale Axel stejně otevřel pusu,kterou mu Jenis samozřejmě zase zavřela. „já se ti o ně postarám,neboj se a už padej.“ Axel zavřel pusu a s lehkým úsměvem kývnul.

„Pak tedy dobrou noc,Jen.“  Zmizel z místnosti,ale nedalo mu to a potichu se proplížil k vnitřním výběhům,které umožňovali gorilám,se schovat před dotěrnými čumily. Skrz mříže se protáhla velká chlupatá ruka s rozevřenou dlaní. Lehce se usmál,a jeho nitro zaplavila něha,když zahlédl dvě lesknoucí se modré oči. Natáhl svou ruku a svou dlaň vložil do té nastavené,jež se hned kolem jeho ruky pomalu stáhla. Natáhl druhou ruku a pohladil gorilu,tentokrát na hlavě. „Tobě taky dobrou noc, Ness.“ Vtiskl si polibek na dlaň,kterou pak přiložil na její čelo. Ness přitom zavřela oči a zdálo se,že si to užívá. Tuhle gorilu miloval. Nikdy,nikdy v životě necítil větší něhu,než při pohledu na tu hle samičku,kterou kdysi zachránili ze zajetí,kde ji týraly. Její záda nesla pár ošklivých jizev,které se za pomoci jeho stoprocentního nasazení postupem let zcela zahojily. Pochyboval ale,že jizvy na duši,se někdy zahojí. Zprvu byl sám překvapen Nessiininou otevřenou reakcí na něj. Myslel si,že po tom všem bude lidi nesnášet,ale ona byla jak tříleté dítě. Všechno se jí muselo ukazovat,byla zvídavá,občas nemotorná,ale..byla jeho láskou. Na něj reagovala s nadšením a radostí,která lomcovala s celým jejím tělem. Měli tak divný vztah mezi sebou,který nešel některým pracovníkům na rozum,ale on cítil to silné pouto a byl pro ni ochoten udělat vše. Stala se jeho přítelkyní,matkou,dcerou,důvěrou,láskou. Nedokázal si představit život bez ní,ba ani nechtěl. Znovu se na ní usmál a pak se potichu odebral domů. Útěchou bylo,že už přestalo sněžit a zdálo se že další den bude už o něco teplejší.

………………………………………………………………………………………………………………………………………………..

Když si odemkl dveře od baráčku paní Ellis,překvapil ho vysoký mladý muž,který stál naproti dveřím. Vypracovaná postava,kratší černé vlasy s bílým melírem, zeleno-modré oči,křivý nos a úzké rty,jež měli v pravém koutku drobnou jizvu. Hodně zvláštní muž,který na něj nepokrytě upíral svůj zrak a k ničemu víc se neměl. Ba se ani nepředstavil a Axel byl tak trochu mimo,že ani on se nepředstavil a jen na něj zíral. Za ním se o pár minut později objevila malá paní Ellis.

„Dobrý večer. Axeli.“ Její pozdrav ho vytrhl z dočasné indispozice a vřele se na ni usmál.

„Taky přeju dobrý večer,paní Ellis.“ Odpověděl zdvořile a znovu svůj zrak upřel na muže před sebou. Ellis se usmála.

„Ráda bych ti představila svého vnuka. Axel,tohle je Samuel,Samueli, Axel,můj,vlastně už náš,dočasný spolubydlící.“ Představila je navzájem a ostatní nechala na nich. Oba natáhly ruce ve stejný čas. Samuel jí s úsměvem stiskl.

„Takže vy jste ten muž,co mi občas dohlíží na babičku.“ Axel ji taky přijal,ale bez úsměvu. Ten muž ho..ani nevěděl co..nevěděl,jestli ho iritoval,nebo vzrušoval,ale na takovéhle závěry bylo moc brzo. Znali se sotva dvě minuty.

„Občas jí vypomůžu s nákupem nebo domácími pracemi. Počítám,že budete chtít spát ve svém pokoji. Hned se přemístím do obýváku na gauč. Když mě omluvíte.“ Urychleně se kolem něj protáhnul,aby rychle zmizel z jeho blízkosti. Nějak tušil,že mu Samuel ještě hodně zavaří. Samuel se za ním zmateně díval. Ellis ho pohladila po ruce a společně odešli do kuchyně.

„Je asi hodně unavený z práce.“ Omlouvala jeho chování,mezitím co jim nanášela na talíře oběd. Sam zvedl obočí.

„Čím se živý?“ zajímal se o jeho povolání.

„Myslím že pracuje v místní zoologické zahradě jako hlavní ošetřovatel goril,nebo co.“ Sama to ani nepřekvapilo. Vypadal na to,že bude mít rád dobrodružství.

„Takže se stará o gorily? To musí být zajímavé povolání.“

„Taky že je. A někdy velme náročné.“ Odpověděl mu Axel,který sešel dolů,protože se ozval hladový žaludek.  Samuel se na něj pronikavě zadíval,až se Axel musel lehce ošít pod intenzitou toho pohledu. „Jestli vám to nevadí,napřed bych se najedl a až pak se odstěhoval dolů.“ Směřoval svůj tázavý pohled na Samuela,jemuž pokoj patřil. Ten jen lehce kývnul a tak se posadil ke stolu,přičemž mu paní Ellis okamžitě strčila talíř polévky pod nos. Usmál se na ní a poděkoval. Pak se hladově vrhnul na talíř a jal se hladově zlikvidovat játrové knedlíčky. Přitom si všiml,pod jakým drobnohledem je,a že ho Samuel doslova rentgenuje očima. Snažil se nedat najevo že o tom ví a dál si v klidu konzumoval své jídlo.

„Co jste dneska dělali,Axeli,že jste tak zničený a hladový? Upřímně jsem se o vás začala bát,když jste dlouho nešel.“ Vyčetla mu to tak trochu,paní Ellis. Axel nasadil omluvný pohled.

„Omlouvám se vám,ale nějak jsem se u svých miláčku zasekl. Dneska to bylo extrémně náročné,protože jsme je museli vážit.“ Začal dopodrobna vyprávět,jak všech šest samiček lákaly na váhu a Tritona,jež je otevřeně ignoroval. Pohled jejího vnuka,se mu nezamlouval,ačkoli to mravenčení bylo docela příjemné. Možná i proto,že ho dlouho necítila nechtěl si přiznat,že mu to chybí,svým způsobem. Samuel poslouchal vše co Axel vyprávěl a v duchu toho muže obdivoval. To,s jakou láskou o nich mluvil a výraz v jeho tváři,když se ho paní Ellis zeptala na Nerrisu. Fascinoval ho a on toužil poznat ho blíž…daleko blíž..

„A to vám Nerrisa nic neudělala?“ optala se s lehkými  obavami paní Ellis. Její otázce se Axel usmál.

„Víte,já a Ness,máme hodně zvláštní vztah. Jsem pro ni jako bratr..někdo,od koho si nechá líbit všechno. Nikdy v životě by mi neublížila,ale nedokážu to vysvětlit.“ Nabral si poslední lžíci polévky. „Mimochodem. Ta polívka je výborná,paní Ellis.“ Usmál se jejímu červenání,zívajíc si do dlaně. „Pokud mě teď oba omluvíte,šel bych se vykoupat a přestěhovat ty věci.“ Oba přikývly na srozuměnou a Axel se odebral do koupelny v horním podlaží.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Jo...

PENIS *Shagunka*,26. 7. 2010 14:55

jasně došlo mi to dneska večer už tam budu...fb je na hovno...no a co je na tom srandovního...no nevím to je nepopsatelné asi tě moc znám...xDDD

...haha.x.D..

Naku..,25. 7. 2010 23:46

kotě,došlo ti to icko?..posilala sem ti ho jako zpravu,páč mi ten dojebanej fb vecne nefachaxDDDDDD...gomene....jakoxDDDD...sranda?.xDDD..sranda???.xDDD...co je na tom srandovního??..xDDDDDDD

Inu innu...xDDD

PENIS *Shagunka*,25. 7. 2010 23:28

Inu, kawaiine to je...xD...a myslím že jsem tak unavená že chyby nevnímám, mě se ale vždycky líbí ten rozdíl když naku píše povídky a když naku píše...to je rpostě hrozná sranda...xDD

.......

Naku,25. 7. 2010 10:54

.....twlxDDjáuž nwmxDDD..asi sem to psala sfetovana nebo co.xDDDDDDae já ty chyby prostě nevidim.xDDDDDDDDDD....fagt je nevidim..a twl..xDDDDDDDhaha..xDDDDDDD....

....

Luna,25. 7. 2010 2:08

áááááááááááá....a koukej sem jako okamžitě dát další díl, nebo tě vlastnoručně vykastruju!!!! XoDDDDDD...jenom drobná oprava...místo toho, že paní Elis nandavala oběd, by tam asi mělo bejt večeři ne XoDDD jestli přišel někdy kolem 12, pak by to měla bejt (sice hooodně pozdní) ale večeře XoDDD....no neni co dodat, chyb tam máš zase jak nasr**o, ale to se vsákne, to bys jinak ani nebyla ty XoDDD...a chci pokráčko co nejdřív je ti to jasný?! XoDD