World of crazy Dreamer

Sirény mi zní v uších jako ohlas příchodu Smrtky. Všude kolem se vznáší tuny prachu, mlha a pach krve. Potřísněné chodníky v sobě uchovávají krvavé otisky bot, jako vzpomínku na prožitá lidská muka. Už ani není slyšet křik, pláč… jen tiché naříkání, jež zaniká v hlasitosti sirén. Strach, bolest, zoufalost… Očima se snažím prohlédnou mlhu, která mě obklopila, ale marně. Ani mé, natož lidské oči ji neprohlédnou. Zběsile se rozhlížím kolem sebe, připraven na nečekaný útok. Avšak, když nic nevidíte, neslyšíte, ani necítíte, jak můžete být připraveni? Cením zuby, snažím se určit směr, kterým bych se měl vydat, abych nepadl do pasti, nebo hůř.. do zajetí. Konec konců, to my jsme dnes loveni. Stvoření, která se tak moc liší od lidí a přitom mezi nimi žijeme už po staletí. I když, já teprve osmnáct let. Mlha o něco víc zhoustne a křik lidí a mně podobných se začne roznášet okolím. Přimhouřím své modré hadí oči. Je mi jasné, že do vzduchu museli přidat nějakou směs na paralizování cíle, nebo při nejmenším měla mlha za úkol nějak otupit naše smysly. Výborně, dařilo se jim to, šmejdům. Po zádech mi stéká ledový pot, srdce buší o sto šest a všechny mé smysly jsou napnuté k prasknutí. Okolo mého ucha prohvízdne kulka a to mi dá jasný pokyn k útěku. Dost lelkování na jednom místě. Lepší pohyblivý terč, než lehký stojící terč. Zranění, která jsem utrpěl předtím, mi znemožnila mou úplnou přeměnu- Diffingo. Vzali mi skoro všechnu energii, takže teď musím být takový, jako ve všední den a noci, kdy nepatří nám. Běžím mlhou, nazdařbůh a ruce mám pro jistotu natažené před sebe. Za sebou slyším rychlé kroky těžkooděnců. Snaží se mě nahnat do pasti! Rychle zahnu, když před sebou ucítím další z nich a jen tak tak unikám chycení. Bohužel mě přitom zasáhnou kulky, které mě mají oslabit. Ironie, ani jedna mě nezasáhla, ale poškrábaly mě. Kdyby mnou prošly, bylo by to stoprocentně lepší. Nemusel bych se vypořádávat s odporným bolestivým šrámem, ale s klidem jsem si to mohl nechat „zarůst“. Když námi projde předmět čistě, skrz na skrz, naše těla nás sama od sebe zahojí. Jenže, když je zranění řezné, tudíž neprochází tělem, tělo už nám nijak nepomůže. Nechá nás v tom. Zavrčím a dál se snažím utéct, ztratit se ve změti uliček, ale jsou mi pořád v patách. Cítím jejich přítomnost, která mi už leze na nervy. Neodbytní, rozhodnuti mě chytit. Já se ale jen tak chytit nenechám. Budou si mě muset dost tvrdě vybojovat, jestliže mě chtějí. Zdá se, že to nakonec tak bude, pomyslím si, když se přede mnou objeví obrovská cihlová zeď domu. Slepá ulička. V poslední naději se otočím, že bych ještě stačil vyběhnout, ale pozdě. Naproti mně se z mlhy začnou vynořovat těžkooděnci, mířící na mě těmi odpornými zbraněmi. Přikrčím se k zemi, přimhouřím oči do úzkých štěrbinek a s vrčením vycením své ostré bílé zuby. Jed v kulkách, i když v malém množství se mi začíná rozkládat v krvi. Cítím se malátný, ale pořád dost při smyslech, abych se mohl bránit. Sakra, proč já se nechal zatáhnout do takové situace. Všichni, co stojí naproti mně, mají úplně stejná „brnění“, je těžké je rozeznat, skoro jako dvojčata. Proč tu vlastně přemýšlím nad jejich výzbrojí? Nemůžu nic dělat. Nechci se ale nechat chytit! Nechci! Zavřu oči, když mi na tělo dopadne první kulka, prolítne skrz a zakousne se do zdi za mnou. Nárazem zakloním hlavu a tiše vydechnu. Řeči, řeči a nakonec mě dostali tak snadno. Padnu na všechny čtyři a zatnu pěsti. Tak tohle je tedy můj konec. Vědomí se mi pomalu začne propadávat do temnoty, ale přesto mé oči zachytí něco podivného. Těžkooděnci stojící přede mnou se začnou sami od sebe kácet k zemi. No, sami od sebe. Ne, sami od sebe ne… Stín, který se rychle mezi nimi míhá, je vidět. Vidím ho. Že by záchrana? Od koho? Proč? Kdo to je? Je asi nejhlavnější otázka, která mě v tu chvíli napadne. Nestihnu se to však dozvědět, protože se jed definitivně rozložil a vzal mé vědomí do hlubin bezesného spánku.

--

Zachytím jeho tělo těsně před tím, než spadne na zem. Nechci, aby si ještě víc ublížil. Kůži má na hodně místech poškrábanou, někde prosakuje krev skrz tmavě modré špinavé tričko, jinde zase prosvítá fialová modřina. Zvedenu drobné tělo do náruče a přitisknu si ho k sobě. Dívám se mu do sladké tváře. Je opravdu roztomilý, přesně jak říkal Ravoi. Lehce se usměji a překročím mrtvá nehybná těla. Obdařím je zhnuseným pohledem a dál se s nimi nějak nezabývám. Přišel jsem za pět minut dvanáct. O něco později a už by ho měli v moci, už bych se k němu nedostal na takovou blízkost, z jaké bych h ještě byl schopný osvobodit. Protáhnu se tenkou uličkou a jdu dál, pryč od sirén, které mají zničit jejich sluchovody. Pryč od mlhy, jež má poškodit jejich zrak a pryč od mrtvých lidí, kteří produkují tak lahodnou krev. Zanechávám za sebou rozbořené mrtvé město, ale mám to, pro co jsem původně přišel. Teď ho dostat do bezpečí, vyléčit ho a můžu s ním pokračovat v cestě. Usměju se. Jak asi bude reagovat, když zjistí, že vlastně svým způsobem upadl do otroctví? Totiž, abych ho mohl zbavit jedu, musím mu dát svou krev, která na sebe jed naváže a zbaví ho těla. Pak musím ránu vysát, aby to bylo kompletní. Znaky v mé DNA se zakódují do té jeho, čímž si ho.. jak to říct slušně.. „označkuji“ jako svůj „majetek“. Bude mi patřit, což se mu asi líbit nebude. Z toho, co jsem měl možnost vypozorovat, si až nadmíru vážil své svobody. Co čekat.. od štěněte. S úsměvem vykračuji k černému Nissanu. Otevře dveře od spolujezdce a položím ho na sedačku. Hlava mu bezvládně padne na rameno. Pořádně, svědomitě ho připoutám pásy a sám si sedám za volant. Naposledy se na něj podívám, podívám se na jeho rodné město a pak, bez dalšího ohlídnutí vyrazím na cestu, která asi do konce spojí naše životy. Do přehrávače pustím tiché klavírní skladby a ujíždím noční krajinou. Hvězdy svítí na nebi, bez jakéhokoliv rušení a měsíc na ně s kulatou tváří dohlíží. Úplněk. Tak proto se to odehrálo zrovna dnes. Ani mě to nijak nepřekvapuje. Kdy je nejlepší lovit Altro, alias Jiné? Při jejich noci, kdy se nedokáží moc kontrolovat. Kdy uvolňují svá tajná přání a touhy, věnujíc se pouze „primitivnímu“ hladu. Úsměv se mi ještě víc rozšíří, když si představím zítřejší den. Už se ho nemůžu dočkat. Letmým pohledem zkontroluju to sladké stvoření spící vedle mě. Ano, bude to zábava.

------------------

Probudím se ve světlé, poměrně velké místnosti. Každá stěna je jinak barevná, ale sladěná do tří stejných barev. Zvláštní místnost. Sice nemůžu pořádně rozlepit oči, protože jsem stále ještě malátný, ale můžu s jistotou říct, že ta postel je uprostřed pokoje. Napravo od ní jsou velké dveře, vypadají jako z mahagonu nebo z nějakého jiného okrasného tentonoc. Podlahy jsou též z nějakého drahého kamene a okna, velká okna s průhledem do krajiny, jsou přímo před postelí. Nalevo pak stojí nějaký stůl, židle a v rohu místnosti je nějaké divné polohovací křeslo s pouty a vedle něj nějaká tolička. Co upoutá můj sluch, je voda, která zurčí přímo v pokoji!

„Ach, už jsi se probudil.“ Prořízne vzduch mužský hluboký hlas, který mě hodně zaujme. V jeho tónine je něco nebezpečného a zároveň mystického. Otočím rozbolavělou hlavu za hlasem a uvidím vysokou postavu stojící u dveří. Stojí tam jako nějaká starověká socha, jež si zasloužila obdiv a respekt. Divné, neslyšel jsem ho přicházet. No, asi stále působí ten jed… JED! dojde mi. Já ho mám pořád ještě v sobě! Chci se zvednout, ale nemůžu. Zmateně se podívám na ruce, na kterých jsou železná pouta. Drží mě u postele. Co se to sakra… Pohledem šlehnu po tom chlapíkovi, ale málem mě trefí šlak. Nestojí už u dveří, nýbrž se naklání nade mnou a očima mě propaluje. Zaujme mě jejich barva. Jsou sytě žluté, až oranžové, přímo září. To nejsou lidské oči. Přimhouřím ty své.

„Kdo jsi.“ Usměje se na mě. Srdce mi jednou rychle zabuší. Ten úsměv byl naprosto dokonalý. Zůstanu na něm viset očima, čehož si samozřejmě všimne a usměje se ještě víc. Pochopím a zrudnu jako rajče. Uhnu hlavou, ale za bradu mě chytnou trochu chladnější, přesto teplé prsty. Stisk není nijak silný, přesto pevný. Bez problému si otočí mou hlavu zpátky, takže jsem nucen čelit jeho pohledu.

„Jsi roztomilý,“ zašeptá bez okolků a nakloní se ke mně, jakoby mě chtěl políbit. Srdce mi začne zběsile tlouct. Tohle bude moje první zkušenost! Cítím jak mi znovu rudnou tváře a zavřu oči, když se jeho obličej nezadržitelně přibližuje k tomu mému.

--

Jsem v pokušení to štěně políbit. Rudé tváře, chvějící se černé řasy chránící velké modré oči. Nedokážu se udržet, něco v něm mi zapaluje žár uvnitř mého těla. Snad je to neohrožený chladný pohled se zranitelností dítěte, nebo tělo muže, s jizvami od lovení. Jenže, nepatří mi, zatím. Udělám to, až bude můj. S prohnaným úsměvem ho pustím. Zmateně otevře ty velká kukadla. Jen se něžně pousměji a přejdu k oknům. Ruce mám spojené za zády a dívám se na vycházející slunce. Čekám. Nic nedělám, jen stojím a čekám. Odpověď na jeho otázku dostane sám. Jak se asi bude tvářit, až to zjistí? Pozvednu hlavu a nastavím ji vycházejícímu slunci. Jeho teplé paprsky mě začnou pomalu hladit po tváři, postupujíc do celého pokoje, až na něj. Zavřu oči a pomalu si začnu sundávat kabát. Po něm následuje kravata a košile. Jakmile ji ze sebe stáhnu, uslyším, jak zatají dech. Pomalu se k němu otočím, hledíc mu upřeně do očí. Jsou zmatené, trochu i vyděšené. Pousměju se, kdo by nebyl, když má před sebou…

--

Nevěřím vlastním očím. To ne, jenom to ne! Snažím se pobudit z toho špatného snu, do kterého jsem byl uvržen. Začnu škubat pouty, ale nepomáhá to, neuvolní se. Se strachem v očích, pozoruji to stvoření před sebou. V momentě, kdy ho ozářilo slunce, začalo zpod jeho oblečení něco prosvítat. Zmocnila se mě strašná předtucha. Nebyl jsem si tím jistý, dokud ze sebe nestáhnul oblečení. Na celém jeho těle žhnuly rudé značky. Značky? Spíš to vypadalo jako nějaké krůcánky, spirály. Různé vlnky, které se protínaly a tvořily prapodivné obrazce na mužném těle. Zářily jasně rudou barvou, kterou aktivovalo slunce, jež dopadlo na jeho tělo. Z obou stran. Když se pak ke mně otočil, okolo pupíku mu rudě zářilo kolečko s půlměsícem obmotaným kolem pupíku. On je…

„Ztracený Princ…“ vydechnu nevěřícně. Stojí přede mnou, hmotný, „živý“.. skutečný. Ano, princ naší říše, našeho světa, který splynul se světem lidí.. bytost, jež byla potomkem bývalého krále, který vládnul tvrdou rukou. Syn, který odmítl dědictví svého otce. Obávaný pro svůj původ, vážený pro svá gesta. Tvor, který se teď živil jako „solidní“ žoldák. V kravatě, košili, černých džínech a koženém kabátě s galantním vystupováním šlechtice, tajně zapojený do různých organizací, na podporu naší komunity a přitom lovec. Lovec našich, nájemný lovec, který se bez okolku pustil do své práce. To, že byl Princ, ho pranic nezajímalo. Zanechal svůj původ původem a „pracoval“ pro jiné hlavouny naší komunity. Avšak své předky zavrhnul. Nechtěl být s nimi spojován, neboť byly krutí a bezcitní, ale přesto se toho nezbavil. Altro z něj měli respekt. Báli se ho, díky zažitým časům krutovlády. Nikdo ani neví proč, ale bojí se ho už jenom proto, že je to dědic trůnu, princ, i když už říše dávno zanikla. Také nikdo netušil, že Princ žije jen tak mezi námi. Skrytý, v anonymitě. Jen slunce mohlo prozradit pravý původ každého Altro. Tak, jako teď jeho. Upadnout do jeho spárů, no takovou smůlu můžu mít jenom já. I když.. nebudu mít vůči jeho původu předsudky..

--

Trochu mě zamrzí, že i on má ze mě strach. Čekal jsem od něj trochu víc, protože byl velmi horkokrevný mladý muž s dosti prořízlou pusou. Ravoi ho taky tak popisoval, když mi o něm dával informace. Další úsměv zbrázdí mé rty.

„Co ode mě chceš, upíre?!“ prská jako vzteklé kotě. Vida vida, strach asi bude pomíjivá záležitost. Ruce si znovu spojím za zády a přejdu k němu. Pomalu, beze spěchu. Máme na to celý den. Elegantně se usadím na velké posteli, ke které je z bezpečnostních důvodů připoután.

„Vidím, že znáš dějiny.“ Usměju se na něj mile, zatímco on mě obdaří vzteklým zavrčením.

„Jdi se vycpat s dějinama! Místo toho mi řekni, co po mě chceš!“ blesku rychle se k němu nakloním tak, že se sebou cukne. Téměř se ho dotýkám nosem. Hlasitě slyším tlukot srdce, zrychlený dech. Ne, on ze mě nemá strach. Necítím ho z něj. Že by konečně někdo, komu je můj původ jedno? Chytím ho za zátylek, stisknu mu vlasy a škubnu mu hlavou dozadu.

„Drzé štěně.“ Jazykem mu olíznu pulzující tepnu na krku. Hned ho zase rychle pustím, než se po mě stačí ohnat špičatými zuby. Se smíchem zakývám prstem. „Ts ts ts, zlobivost z tebe bude muset pryč.“ Lusknu prsty. Do pokoje napochoduje můj sluha. Věrný a oddaný, ani on, se mě nebojí. „Odvaž ho a přivaž k tomu křeslu.“ Přikážu mu a odejdu ke stolku na druhé straně místnosti. Z jeho útrob vytáhnu malou baňku. Zkontroluju její čistotu a pak se s ní v ruce otočím na vzpouzejícího se mladíka, který se Brina pokouší kousnout. Avšak Brin je také z našeho světa, takže mladíka rychle odpoutá a než se naděje, leží na křesle znovu spoutaný. Syčí jednu nadávku za druhou a snaží se pouta přehryzat. To už ale zasáhnu a kolem čela mu přivážu kožený řemen. Na to, že má v sobě stále ještě jed, je nějaký moc aktivní. „Být tebou, moc bych se nehýbal. Ještě pořád máš v sobě jed, který se teď budu snažit dostat z tvého těla.“ Oznámím mu a pozorně sleduju jeho reakce. Vypadá to, že mé varování vzal na vědomí. Asi velmi dobře zná účinky, protože se z něj stane skoro socha. „Výborně, alespoň nějaká spolupráce.“ Pochválím ho. Baňku si položím mezi stehna a levou rukou ho chytnu za bradu. Pomalu, jak jen to jde, mu otočím hlavu na stranu, abych dostal lepší přístup ke krku. Očima, zahlédnu stopu jedu v jeho krvi. Tady je. Nechám vyjet špičáky. Naposledy se mu podívám do tváře, než se skloním a drsně se mu zakousnu do krku. Zasténá a napne se bolestí. Ruce drtí v pěst, celý se chvěje a rty němě vypouští slova bolesti. Jindy bych z něj sál žíznivě, vychutnával bych si mladou krev, ale nyní ne. Musím z něj dostat jed a to je přednější, než má neukojitelná touha po krvi. Najdu správnou stoupu jedu a začnu ho vysávat. Pěkně, opatrně, nevysát moc krve, ale i dostatek, abych ho jedu zbavil. Když jsem konečně spokojen, vytáhnu špičáky a všechnu vypitou krev vyplivnu do baňky. Ani ji nezkontroluju a hned se mu zase začnu věnovat. Oči se mu klíží, sotva se hýbe. Nehty si naříznu své zápěstí a přiložím mu ho ke rtům. „Pij.“ Přikážu mu nekompromisně. Naštěstí má dostatek rozumu, aby mě poslechl. Jeho jazyk nejdřív přejede po ráně a až pak se do ní zakousnou mladé, ještě nevyvinuté zuby. Vypadá to, že nemá se sáním žádné zkušenosti, neboť mu skoro všechna krev vytéká ven. Stéká mu po bradě dolů na hruď, což samozřejmě neujde mému oku. Velmi dráždivé, pro zdravého upíra, jako jsem já. Je to ovšem svým způsobem roztomilé. To jak to neumí. Nakloním se k jeho uchu. „Malé, nezkušené štěně.“ Pohladím ho něžně po vlasech.

--

Bolelo to. Kurevsky to bolelo, ale bez jeho pomoci by mě jed dál pomalu zabíjel. Trvalo by to sice docela dlouho, ale nakonec by mě zabil. Těžkooděnci, jed vysávali pomocí něčeho, co vypadalo jako obří výcucka. Ten přístroj měli jenom oni, takže když byl někdo poznamenaný jedem, pár dní na to umřel v obrovských bolestech, protože ne všichni dokázali jed vysát. Princ to asi dokázal, když mi pak přikázal vypít jeho krev. Ble, upíří. Ohledně jejich krve,  jsem měl takové… nevím.. přišlo mi, že musí chutnat odporně. Jenže ani omylem. Chutnala něco jako jahody…jahody potřísněné krví a ještě něčím. Zdá se, že dneska zažiju všechna svoje poprvé. Nikdy jsem se ještě plně nezakousl do masa, abych se napil. Vždycky jsem ji nechal vytéct do nějaké nádobky a až pak jsem ji vypil. Proto mě jeho poznámka o nezkušeném štěněti trochu rozčílila. Jenže jsem tak slabý, že mu na to nemůžu nic odpovědět a navíc jsem se nechal strhnout chutí jeho krve. Cítím, jak se čerstvá krev vsakuje do mých žil, mísí se s mou krví.. přepisuje mou DNA… najednou mě ostře bodne v hlavě. Jako kdyby mi někdo do mozku vrazil špičatý nůž. Pustím jeho zápěstí a prudce vykřiknu. Prohnu se v zádech a pouta se mi zaříznou do kůže. Strašně to bolí! Co se to sakra… Začnu se klepat, svaly se mi napínají, cítím, jakoby krev v mých žilách hořela. Pálí mě kůže, cítím v hlavě obrovský tlak.

„Co jsi m-“ nestihnu ani doříct, protože mě políbí. Vášnivě hltá moje rty a jazykem vklouzne i dovnitř. Líbá mě, aby utěšil moje steny. Docela se mu to i povedlo. Jsem v takovém šoku, že jenom strnu a vyvalím oči na mužův klidný obličej. Počíná si naprosto nenuceně. Libá mě, jakoby se nechumelilo. Moji nezkušenost i v tomto směru, přechází a jemnými výpady jazyka mě povzbuzuje k pokusu. Já bych to třeba i zkusil, jenomže se mi do morku kostí zahryzne ta odporná bolest. Stisknu zuby a nedopatřením ho kousnu do jazyka. Něco zasyčí, ale neodtáhne se ode mě. Dál rejdí jazykem v mých ústech, opečovává moje špičáky a předává mi další a další krev. Pevně zavřu oči, modlím se, aby ty muka rychle skončila.

„Uvolni se,“ slyším jeho hlas jakoby z velké dálky, jak ke mně mluví. Uvolnit se?! Jak to mám sakra udělat! Celé moje tělo se napne v křeči, zuby se kousnu do rtu, jak se snažím znovu nekřičet. „Za chvilku bude dobře.“ Šeptá mi dál a já cítím, že se pomalu propadám zpět do temnoty.

--

Potěšen tím, že usnul, ho pomalu odvážu z křesla. Jemně se dotýkám jeho kůže, která je teď velmi citlivá na dotek. Okamžitě se na ní dělají rudé stopy po mých prstech. Musím s ním teď zacházet velmi opatrně do doby, než se probudí. Přihlouple se usmívám. On je opravdu ještě mládě. Ani se ještě s nikým nelíbal, což je pro mě vynikající zpráva. Už se nemůžu dočkat, až ho to všechno budu učit…jako jeho Pán. Opatrně vezmu jeho bezvládné tělo pokryté krví, do náruče a pomalu s ním přejdu k posteli. Položím ho na ni a sám si lehnu vedle něj. Pozoruji rysy mladé tváře, zvedající se hruď, dlouhé nohy, štíhlé ruce. Zajímá mě, jak vypadá ve své pravé formě. Další z věcí, na kterou se těším. Není nic krásného, než pravá forma Altro. Mnozí z nich si to neuvědomují, ale jejich krása není v polidštěné formě, nýbrž v jejich pravé. To je jejich přirozenost, tak se narodili. Pohladím ho po vlasech. Kdo by to byl řekl, že se mi ho podaří chytit. No, nesmím tu lelkovat. Naposled se po něm podívám, než definitivně opustím jeho pokoj. Znamení mě informuje, pokud se vzbudí.

Vyjdu ze dveří, tiše zavřu a dlouhou chodbou se vydám do své pracovny. Můj dom je  docela velký, s několika ložnicemi, dvěma koupelnami, jedním velkým salónkem, obývacím pokojem, prostornou kuchyní spojenou s jídelnou, je tu i malá sauna, krytý bazén a knihovna. Miluju knihy. Dá se v nich dočíst i to, co si lidé i Altro už nepamatují. Sejdu dlouhé hlavní schody ve velké síni, které vedou obloukem kolem stěny a zahnu doprava ke své pracovně. Pach mi oznámí, že v domě je návštěvník. Aspoň, že je tak vychovaný a je uvnitř pracovny. Vejdu dovnitř, tak jak jsem, pořád bez vršku a se zářícími znameními.

„Vidím, že jsi ho skutečně chytil.“ Kývne k mému novému znamení ve tvaru spirály, která se mi vytvořila na žílách na zápěstí. Vítězně se pousměju.

„Snad jsi o mě nepochyboval, příteli.“ Usadím se do vysokého koženého křesla, majestátně postaveným před velkým dubovým stolem. Podložím si ruce pod bradu a prohlížím si svého přítele. I on je upír. Byl se mnou snad už od dětství a prožili jsme si hodně zlého i dobrého. Léta i krize prověřili naše pouto a proto jsme teď oba ještě naživu. Umřeli bychom pro sebe. I když.. teď, když mám to štěně co spí nahoře… Ravoi se na mě usmál, v úsměvu odhalujíc špičaté zuby. Nikdy je nezatahoval, nechával je vyčnívat, i když se promenádoval po ulici plné lidí. Zastával ten názor, že ženy i muže přitahují temné bytosti, což jsem mu nebral. Sám jsem se o tom kolikrát přesvědčil.

„Ne, nepochyboval jsem o tom. Jen jsem si nebyl jistý, zda on se vzdá tak rychle.“

„Narážíš na znamení?“

„Ano.“ Nahnul se dopředu, jeho blonďaté vlasy s ním. „Pověz mi. Ví, co znamená to, že vypil tvojí krev?“ Usměju se na něj.

„Ne, neví. Myslím, že kdyby to věděl, pral by se mnohem víc.“ Pohodlněji se opřu o opěradlo a vyhlédnu ven. Venku to vypadá na pěkný slunečný den. Až se probudí, mohl bych ho vzít ven a ukázat mu jeho  nový domov. Tedy, pokud ho nebudu muset připoutat k posteli. Určitě bude vzteklý, vzhledem k jeho výbušné povaze. Co všechno se dá zjistit z něčí DNA.

„Já si zase myslím, že dostaneš pěknou čočku, drahý, protože to jen tak nepřekousne. Podle povahových rysů jeho matky a otce je jejich kombinace velmi…složitá,“ lítostivě protáhnul obličej. „Opravdu ti to nezávidím.“ Na oplátku se na něj taky zašklebím.

„Nepodceňuj mě, Ravoi. To co chci, toho taky docílím.“ Nehty si přejedu po tváři. „Konec konců, jsem teď za něj zodpovědný.“

„Hodláš udělat nějaká opatření?“ Přikývnu.

„Ano. Hned jak to bude možné. Nesmím dopustit, aby se mu něco stalo. V první fázi bude pěkně zranitelný.“ Musím uvažovat o dost dopředu. Jeho první fáze  proměny v.. ehm.. můj „majetek“ je jedna z nejcitlivějších. City jsou rozbouřené, společně s hormony a emoce jsou napnuté k prasknutí. Věci bude vnímat mnohem ostřeji a každý můj dotyk, co by dotyk svého pána pro něj bude.. velmi vyzývavý. Jenže on bude v rozporu se svou povahou, bude to mít tedy o to těžší. Povzdechnu si.

„Teď už to nevypadá jako procházka růžovým sadem, že?“ Upřu své oči do těch Ravoivých sytě zelených. Úzká ústa se na mě culí a dlouhý křivý nos mu dodává na krutosti. Avšak povahu má zlatou a přítel je to k nezaplacení. Zavrtím hlavou. „Nu, co jsi chtěl, to máš. Teď se o to musíš postarat.“ Pomalu se zvedne a narovná si svůj dlouhý červený plášť. „Už musím jít. Kdybys cokoliv potřeboval, dej mi vědět.“

„Jistě,“ usměju se na něj a taktéž vstanu. Dojde ke dveřím, kde se ještě na mě otočí.

„Dávej na sebe i na něj pozor, Andreasi.“ S tím zmizí, aniž by použil moje dveře. Tse, vytahuje se, že on jediný umí takhle „zmizet“. Stejně se znovu usměju. Jsem rád za jeho návštěvu, i když krátkou. Dlouho si jí teď užívat moct nebudu. Veškerou mojí pozornost schroupe to štěně, co se mi válí v posteli. Ach, jak já se těším, až otevře ty svoje uhrančivé oči, až mu dojde, že mi patří… To pak nastane boj. S tím počítám. Znovu si sednu do křesla. Jsem docela unavený… nohy si natáhnu na stůl a na dvě hodiny se ponořím do klidného spánku. Z něj mě vyruší pálení na mém zápěstí. Škubnu s sebou a okamžitě se vzbudím. Znamení rudo-zeleně žhne. Tak taková je jeho barva.. Zelená.. S rozšiřujícím úsměvem se pomalu vydám do jeho pokoje, nedočkavý jako dítě.

----------

Pomalu se pohnu. Moje svaly mi přijdou ztuhlé, jako kdybych celý den jenom utíkal a utíkal. Skoro se nemůžu ani pohnout. Mysl mám otupenou, trochu mě bolí hlava a na jazyku mám divnou pachuť. Mlasknu nesouhlasně jazykem. Pohyby mám zpomalené, jako v nějakém filmu, v uších mi hučí, no prostě děs. Nechce se mi ani otevřít oči, protože to určitě bude bolet. Všechno, co teď udělám, mě určitě bude bolet a to já nechci. Nemám rád bolest a všechno s ní spojené. V mém životě je bolesti až příliš mnoho. Nakonec se tedy donutím otevřít oči. Hledím do černého stropu, na kterém jsou červené vlnky. Jako černé moře…temnota.. Raději se podívám jinam, protože mě tohle uvádí do deprese. Ovšem co mě uvede do deprese je fakt, že jsem si vzpomněl kde jsem, co jsem dělal a hlavně kdo mi to udělal. Teď už se prudce posadím, čehož okamžitě lituji. Začne mě najednou strašně pálit zápěstí, přímo až nesnesitelně. Zasyčím a podívám se, co mi tu hnusnou bolest způsobuje. Na zápěstí mi žhne nějaké znamení rudou a zelenou barvou. Co to má jako znamenat? Nelíbí se mi to.. už jenom proto, že mě to bolí! Pak se ale zaseknu. Proč je v pokoji taková tma? Podívám se k oknům, které jsou zataženě těžkými červenými závěsy. Musí být v tomhle domě všechno spojené s červenou barvou?! Začínám ji nenávidět. Pomalu, opatrně, jelikož mě všechny pohyby bolí, slezu z postele a chci odhrnout ty hnusné závěsy.

„To bych nedělal,“ zastaví mě zase ten hlas, který jsem slyšel i při prvním probuzením. S rukou nataženou k závěsům se upřeně podívám na Prince, který se opírá o futra a otevřeně mě pozoruje. Je to nedočkavost, co mu tančí v očích?

„A to jako proč.“ Když už mi něco zakazuje, tak chci znát pádný důvod. Odstrčí se od veřejí a elegantním způsobem si to míří ke mně. Otočím se k němu čelem a zavrčím, jako první varování. Vezme ho v potaz a zastaví se. Nevypadá však, že by se mě bál.

„No protože by to pro tebe mohl být šok.“ Šok? O čem to ten upír mele? Teď chci ještě víc vědět, proč nemám odhrnovat ty závěsy. „Opravdu to chceš riskovat?“ promluví znovu, když se snažím nenápadně chňapnout po kousku závěsu. Vztekle se na něj mračím.

„Tak mi řekni, proč by to pro mě měl být šok!“ ať si nechá to tajnůstkaření pro někoho, koho to zajímá, ale ne pro mě! Dnešek, vlastně i včerejšek byl pro mě moc vypjatý a už mě to nebaví. Upír nevypadá, že by z něj mělo něco vypadnout, tak se čelem otočím k závěsům. Zhluboka dýchám a pevně je sevřu v rukách. Uvidíme, co se to se mnou stalo. Držím je pevně. Jedním pohybem je rozhodím. Slunce mě udeří do obličeje, ještě s něčím jiným. Nevěřícně zírám na svojí kůži. Ona…ona září! Září, tak jako ta jeho! Začnu se prohmatávat, povytáhnu si i tričko, abych se přesvědčil, že se mi to jen zdá. Ne, to nemůže být pravda! Mám na sobě úplně stejné znaky, akorát nezáří jen rudě, ale i zeleně. Prudce se na něj otočím. „Co jsi mi to do prdele udělal?!“ zařvu na něj. To ne, prosím! To nemůže být pravda. Nic neřekne, jen pozvedne svou ruku, na jejímž zápěstí je stejné znamení, jako na tom mém. Nevěřícně, s děsem v očích začnu kroutit hlavou. Dívám se na svojí zářící kůži, na naše společné znamení a propadnu naprostému zoufalství. Padnu na kolena a rukama se opřu o zem. „Co jsi mi to udělal…“ zašeptám vysíleně. Já… já jsem….v prdeli. On ze mě udělal ten nejnižší odpad, jaký mohl. Vzal mi všechno… Na rukou se mě dotknou ty chladné prsty, co přináší bolest.

„Zachránil jsem ti život.“ Pronese jemně, jako k nějakému dítěti. Seru mu na to, on ze mě udělal špínu. Cuknu s sebou a praštím ho do rukou. Bolí mě to, každý pohyb mě strašně bolí, ale to není nic oproti tomu, co mi udělal. Nejspíš to čekal, protože se postavil.

„Zachránil jsi mi život?!“ rozeřvu se a taky se postavím. Sice je o dost větší, ale koho to zajímá. Cítím, že mi začínají vyjíždět špičáky. Krev se ve mně vaří. „Měl si mě radši nechat chcípnout, než tohle! Vždyť…do prdele, udělal si ze mě otroka!“ Po tvářích mi stékají hořké slzy studu. Otrok… on je můj pán.. Pán a otrok… Nemůžu se skoro ani nadechnout, jak polykám chuchvalce vzteku. Co mě ještě víc rozčiluje, je jeho naprosto klidná tvář a oči, co se na mě jemně usmívají. Vztekle si setřu slzy. Nebudu tu brečet jako nějaký slaboch. Vzdorovitě se na něj podívám. „Nemysli si, že tě budu poslouchat…upíre,“ vyplivnu to slovo, jako by to bylo něco nakažlivého. Odmítám představu, že mu teď budu muset sloužit, nebo něco hůř… Přimhouřím oči. Nelíbí se mi to, ale nemůžu se sám sebe ptát, proč zrovna já. Je mi jasné, proč mě tolik loví, proč mě „ulovil“ on a proč si mě očividně chce nechat… Pouto, zvané Vincolo, je doživotní. Nikdy se nedá přerušit, pokud jeden z dvojice nezemře. Je to doživotní cejch, který budu se svěšenou hlavou nosit na ruce, jako připomínku dne, zbavení mé svobody…3kubnu hlavou, když uslyším jeho jemný smích. Udělá jeden krok ke mně. S lehkým, skoro slyšitelným zavrčením udělám krok dozadu.

„Jsi teď můj,“ pronáší klidným hlasem, který nevykazuje žádné stopy strachu, nebo čehokoliv. No jistě, ušklíbnu se, proč by se měl bát zrovna mě. Někdo jako ON se nebojí ničeho. Natáhne ke mně ruku a chce se mě dotknout, ale oženu se po něm.

„Nedotýkej se mě, ty šmejde.“ Přikrčím se, když napřáhne ruku. Avšak místo uhození mi jen znovu ukáže Vincolo, které jasně září, až mě z toho bolí mé citlivé oči.

„Tohle,“ ukáže dlouhým nehtem druhé ruky na znamení. „Je něco, co už nevymažeš, ať se tomu budeš bránit, jak chceš. To ale jistě víš, tak proč se chovat jako hloupé vzpurné dítě a nepřijmout to, jako dospělý muž?“ Mám dojem, že jsem se přeslechl.. on o mě začne říkat, že jsem malé dítě? Kdo si myslí, že je, bastard! Zuby se vysunuly na takovou délku, že je cítím na jazyku.. určitě se mi musely vysunout i drápy, a vzhledem k tomu, že ostřeji vidím bych řekl, že i oči. Nejsem teď nijak schopný uvažovat, takže se prostě přikrčím, začnu na něj vrčet a s vyceněnými zuby po něm skočím.

--

Jeho temperamentní povaha se mi velice zamlouvá. Nejedná se mnou, jako bych byl pán tvorstva, ale je schopný se mi postavit. To se mi víc, než zamlouvá. Sice si nebere servítky, i když jsem jeho pán, ale kázni to štěně už naučím. S úsměvem pozoruji jeho přeměnu, kterou však z velké části blokuje Vincolo. Může se proměnit jen polovičně a to nijak výrazně. Stejně bych řekl, že se proměnit úplně nedokáže… když se neumí ani napít. Sleduji bělostné zuby, jak mu začínají vyjíždět zpod úžasných rtů a oči, které se mění z modré barvy, na ohnivě zlatou. Září jako dvě lampičky, nebo spíš dva plameny ohně, jež nosí smrt. Je na něj úžasný pohled. Výborně, na tohle jsem se těšil. Očekávám útok, na který nemusím nijak zvlášť dlouho čekat. Zavrčí na mě a vycení zuby. Skočí po mě, ale to nejspíš nepočítal s tím, že jsem daleko zkušenější a že nechat se ovládnout vztekem, je ta největší chyba. Uhnu mu na stranu, takže dopadne přede mě. Pevně ho chytím za ruce a obě mu je zkroutím za zády. Začne se sebou škubat, vrčet a snaží se mě kousnout do ruky. Obě jeho ruce si tedy dám do jedné a tou druhou rukou mu sevřu bradu. Natisknu se mu na záda.

„Takhle jednáš se svým pánem?“ hrdelně zavrčí, až se mi pod jeho tónem rozvibruje tělo. Přimhouřím oči. Ano, on je ten pravý… Musím mu podkopnout nohy, aby se přestal tak hýbat. Ocení to dalším vzteklým zavrčením. Jaké to vzteklé štěně.

„Naser si.“ Prskne vztekle a pořád se mě snaží kousnout. Zesílím svůj stisk, až zakňučí. Vykouzlí mi to na tváři úsměv.

„Vskutku temperamentní.“ Kousnu ho do ucha a vytáhnu ho z kleku na nohy. Trochu se zapotácí, ale proti mně, nemá šanci. I když, je opravdu bojovný. Nepřestává se sebou vrtět, vrčí, skučí, prská nadávky jednu za druhou, ale je to marné. Nehodlám ho pustit, ba naopak. Chci ho přinutit, k pokoře. Jsem si vědom toho, že to musí bolet. Jeho tělo je stále citlivé na veškeré doteky, takže po tomhle zápasu bude mít modřiny. Ale jsem si jistý, že by se to bez nich stejně neobešlo. Dotáhnu vzpouzející se štěně k posteli, kam ho hodím tváří dolů. Snaží se utéct, ale lehnu si na něj, takže pod mojí váhou tiše zaúpí, bez možnosti úniku. Sice mě baví jeho vzpurnost, ale takhle si vážně ublíží. Nehledě na jeho zranění, která mu způsobili těžkooděnci. Nevidím jiný důvod, než použít trochu drastický způsob použití. Ono Vincolo nemá jen okrasný účel... Bez zaváhání přejedu prstem po svém znamení. V těle štěněte to vyvolá bolestnou reakci, jež ho dočasně paralizuje, i když to je možná moc silné slovo. Spíš ho to uklidní, nebude se bránit a nebude tak zuřivý. Slabý jako moucha, ale počáteční bolest je opravdu veliká. Táhle zakňučí, až je mi ho líto. Je to přece jen štěně..

„Co…“ nedokáže se zebe dostat souvislou větu, a tak se spokojí s jedním slovem. „Hajzle.“ Tiše se mu zasměji do ucha.

Náš milý upír Andreas Nalevo / vlkodlak Tobias napravo ^^