World of crazy Dreamer

Celou místností to obdivně zahučelo a některým z návštěvníků málem vypadly oči z důlků. Shiego, jež seděl v první řadě na tom nejlepším místě, což se dalo vzhledem k jeho sexu chtivosti čekat, si mírně poposedl na křesle. Na prostorném opěradle měl postavenou skleničku s brandy a očima znalce hodnotil Valenovo tělo. Vzhledem k tomu, že se o něj Leon pečlivě staral a dával mu pravidelně jíst, Valen přibral a už nevypadal jako kostra, i když to leckdy přidávalo na jeho mystickém vzhledu. Díky výživným koupelím se jeho pokožka stala více jemnou, bledou a určitě na dotek i velmi hedvábnou. Valen, sedící v „roztažené“ poloze na tvrdé dřevěné židli, se cítil extrémně zranitelný. Dosud měl na očích šátek a nevěděl, kde se nachází, natož co se s ním Leon chystal udělat. I když… nějak podvědomě to tušil. Najednou vedle sebe ucítil slabý závan, jak se k němu přiblížil, podle vůně, jeho "zbožňovaný" bráška. Nestačil ani zareagovat a šátek mu byl z očí odstraněn. Bylo to tak nečekané a tak náhlé, že na pár chvil oslepl z přímého světla, které v místnosti panovalo. Přivřenýma očima mžoural po místnosti a snažil se je přivést zpět do své činnosti. Po pár minutách se mu to zdárně podařilo, ale to co viděl, se mu ani přinejmenším nelíbilo. Neslíbil mu snad Leon, že se to už nebude opakovat? Když přejel místnost pohledem, cítil se hrozně ponížený a z Leonovy strany především zrazený. On mu to slíbil. Přece to slyšel, nezdálo se mu to. Byla to skutečnost. Jasně řekl: "Už se to nebude opakovat." Věřil mu a teď, o týden později sedí připoutaný jen v rouše Adamově na tvrdé dřevěné židli uprostřed nějaké místnosti, která byla plná lidí čekajících na to, až ho Leon… předvede? Jestli to pochopil správně, raději ani nepřemýšlel nad tím, jak ho bude chtít předvádět. Už jen při té představě se citelně zachvěl. Z Leonova hlasu, když mluvil do mikrofonu, vycítil, že to pro něj bude velmi… potupné, co se týče jeho osoby. Cuknul sebou, jakmile na sobě ucítil něčí dlaň a nenechavé prstíky.

„Leone… ty… parchante,“ zasyčel těsně před tím, než mu do úst nacpal kožený roubík. Po vyslovení jeho slov se Leon musel usmát. Ano, jeho bratříček byl rozkošný v každé minutě svého života. Tváří se otřel o tu jeho a lehce se naklonil k jeho uchu, jež začal něžně ožužlávat.

„Jsi opravdu roztomilý, bráško,“ vrněl mu do ucha, nenechavýma rukama putujíc po jeho těle. Valen pevně skousnul roubík, jako poslední záchranu před zasténáním. „Ukaž i ostatním, jak moc roztomilý dokážeš být.“ Jazykem lehce zajel do ucha, načež sjel vlhkou cestičku až na jeho šíji. Valen se chtě nechtě vypnul proti jeho silné ruce, která se dala na objevnou pouť po jeho tříslech a pupíku, schválně ignorujíc jeho chloubu, která se sugestivní péčí probouzela k životu, bez povolení jejího majitele. Valen nechtěl, aby se mu to líbilo. Zakázal si jakékoliv projevy slasti nad jeho laskáním. Nechtěl… prostě nechtěl, aby lidé, jež seděli před ním, viděli, jak moc se mu ta péče líbí. Ne, odmítám se ti podvolit, ty parchante, vrčel v duchu Valen a ze všech sil se snažil nesténat. Čím víc se o to však snažil, tím víc o to Leon usiloval. Vycítil Valenovi záměry a rozhodl se dosáhnout byť třeba i jediného slastného stenu z jeho nádherných úst. Jestli si myslíš, že si ze mě uděláš hračku, předvádějící svejm vlezdoprdelkám, tak to ses šeredně přepočítal… ughh, ujelo mu a jeho tělo se napjalo. Silně skousl kožený roubík. Panebože já málem zasténal! To už se nesmí opakovat! Náruživě si přikazoval, že nesmí za žádnou cenu vydat jedinou hlásku, kterou by pobavil ono pochybné publikum. Už tak se mu příčilo, že se jeho tělo chovalo hůř než zrádce.

Leon se nad ním skláněl, vytrvale hrající na struny bledého a chvějícího se těla. Bedlivě šponoval sluch, aby zachytil i tu sebemenší hlásku, jež by unikla skrz semknuté rudé rty. Sem tam odtrhnul zrak od Valena, aby zjistil stav svých zákazníků a především Shiega, který vypadal, že se každou chvilku složí. Jeho výraz byl velice napjatý a Leon nechtěl vědět, co se mu honí hlavou. Některým z nich, jak si s pobavením všiml, zmizela pravá ruka z opěradel a jiným zase došel dech a nezmohli se na nic víc, než vyvalování očí.

„Je tak hříšný, že ano," promlouval svůdně k obecenstvu, olizujíc přitom Valenův pravý ušní lalůček. „Tak smyslný a tajemný…vaří se vám krev?" provokoval dál, celý pobavený z reakce svých klientů. Obzvláště Shiego vypadal, že se za chvíli i přes zákaz zvedne a vezme si Valena přímo přede všema v místnosti. Bohužel pro něj, byl na takové případy připraven. Jeho gorily byly připravené srovnat každého, kdo by se byť jen zvedl z pohodlného křesla. „Oh ano, jeho tělo je tak hříšné…jeho pokožka tak hebká a jemná jako samet," bloudil oběma rukama po Valenově alabastrovém těle a dráždil ho stále s větší intenzitou. Tak moc chtěl z jeho krásných plných rtů slyšet ten slastný sten. Věděl, že se mu to líbí a věděl také, že je stejně tvrdohlavý jako on sám. „Však já to z tebe dostanu, bratříčku," zašeptal mu do ucha, jež vzápětí olízl. Valen šílel. Leonovy nenechavé ruce a horký dech na jeho šíji, ho přiváděli k šílenství. To nemůže být pravda…ty zatracený zvrhlý parchante, tituloval svého staršího bratra v duchu. Skousl kožený roubík ještě víc. Za chvíli mi vypadnou zuby, pomyslel si trpce a zatnul spoutané ruce v pěst. Nepodvolím se…nepodvolím…ne… „Ahhh," zradilo Valena vlastní hrdlo, když se Leonova pravá ruka dotkla jeho přirození. I přes roubík, který dusil Valenovy hlasové výlevy, byl po celé místnosti jasně slyšitelný ten jemný a zároveň tolik vzrušující zvuk, který s přísedícím obecenstvem zamával natolik, že pár přítomných zmučeně zasténalo.

A mám tě, pomyslel si Leon s vítězným úsměvem a přisál se rty na jeho bělostný krk. „Mučí vás, že ano…Je to tak…zničující, jen se dívat na toto božské stvoření, mám pravdu?" přejel jiskřícím pohledem po, již nadmíru nadrženém, obecenstvu.

„Oh Valene, vidíš, co s nimi děláš?" obrátil pozornost opět ke svému bratříčkovi, který ho tak iritoval. "Jen tvůj pohled bezbranného štěněte zahnaného do kouta nás všechny přivádí k šílenství…“ šeptal mu do ucha, jednou rukou dráždíc jeho levou bradavku, a tou druhou mučivě pomalu přejíždějíc po jeho, už tak bolestivě naběhlém, údu. Křečovitě zavřel oči, aby se nemusel dívat do těch perverzních tváří a jak nejpevněji to šlo, stiskl zuby roubík, jen aby už ze sebe nevydal jediný sten. V tuhle chvíli byl za ten kus kůže v ústech nesmírně vděčný, protože nebýt jeho, neměl by do čeho se zakousnout, a zajisté by teď vzdychal na celou místnost, což by Leonovi a jeho nadrženým přítelíčkům určitě udělalo víc než dobře. Bože ať už toho nechá, žadonil v duchu, když mu Leon mírně zmáčkl varlata. Co jsem komu udělal, že mě tu musí tak děsně mučit a ponižovat? Čím jsem si to zasloužil? křičel v sobě dál.

Přesně takhle jsem tě chtěl mít, říkal si pro sebe Leon nadšeně. To je ono bratříčku, sténej slastí po mých dotecích. Leon byl v sedmém nebi a ve velkém pokušení si ho odtáhnout k sobě do pokoje a přivlastnit si jeho slastné vzdechy jen pro sebe. Bohužel musel dokončit, co začal.

Zatraceně, JÁ TĚ NESNÁŠÍM… NENÁVIDÍM TĚ LEONE MORETTI… PROKLÍNÁM DEN, KDY JSME SE MY DVA STALI BRATRY!!! křičel v duchu a z očí se mu valil proud slz. Stiskl ruce tak pevně, že mu z dlaní začaly na zem odkapávat kapky krve, jak si do nich křečovitě zarýval nehty. Když cítil, že ho tělo už úplně zradilo, a že brzy vyvrcholí, začal škubat řetězy v zoufalé snaze osvobodit se. Jeho steny byly teď, i přes roubík, jasně slyšitelné po celé místnosti, plné těch odporných oplzlých arogantních aristokratů, kteří teď očima hltali každý kousek jeho nahého těla a rukama v kalhotách pohybovali s takovou intenzitou, až se divil, že si do nich ještě neudělali díru. Leon s vítězným úsměvem na rtech pozoroval, jak zničující dopad měla tahle show na jeho osazenstvo. Ale zároveň i na něj samotného. Po tomhle zážitku sem určitě budou všichni chodit ještě častěji. Mlsně se olízl s pohledem na Shiega, který si, s jasně viditelným nutkáním zvednout se a nahradit ho v laskání Valenova těla, skousl spodní ret a pokoušel se, alespoň vlastní rukou, zbavit se toho nepříjemného tlaku v rozkroku. Tak se mi líbíš, bratříčku. To je ono, jen sténej. Dej mi najevo, jak moc se ti to líbí, říkal si pro sebe a olízl Valenovi ušní lalůček. Jeho tělo se s posledním Leonovým pohybem ruky prohnulo jako luk, až se všechny řetězy, které ho držely spoutaného, napnuly jako struna, vydaly charakteristický chrastivý zvuk a on pocítil slastné, a pro něj zároveň ponižující, uvolnění. Se svým vyvrcholením, způsobeným Leonovýma nenechavýma rukama, naposledy zasténal. Ten poslední slastný zvuk z jeho rudých rtů způsobil hromadné vyvrcholení všech přítomných. Valen seděl zničeně a poníženě na židli, zrychleně dýchal, ve tvářích ruměnec a své uplakané pomněnkové oči skrýval před světem.

……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………

Shiegovy modré oči, jež byly nyní slastně přivřené, se nemohly na uvolněného Valena vynadívat. Uvolněné tělo, které se v okamžiku vyvrcholení propnulo v řetězech, byl nepopsatelný zážitek, který Shiego shledal za, při nejmenším, velmi provokativní. Vědomí, že se Valen teď musí cítit naprosto zhrzeně a poníženě, tomu dodávalo další smyslnou, i když „morbidní“, jiskru. Ano, konečně si byl ochotný přiznat, že je zvrácený. Ostatně o tom vypovídala i scénka v Torture-room. Těsně před tím, než on sám vyvrcholil, mu neunikl výraz v Leonových očích, když se díval do Valenova „publika“ a zároveň na něj samotného. Vždycky se snažil Leona a jeho pocity odhadnout, aby se před ním „uchránil“. Za ta léta se to bravurně naučil a mohl o sobě říct, bez jakéhokoliv studu, že se stal odborníkem na Leonovi city, jež se snažil zakrýt svým typicky ironickým úšklebkem, kterým Shiega často obdarovával. Chtíč, touha, vášeň, ale také něco velmi blízkého smutku. Zmateně přivřel oči. Proč by Leon cítil smutek, když měl svého bratříčka plně ve své moci? Že by mezi nimi bylo něco víc a to něco uteklo Shiegovi přímo před nosem? Šlo tu snad o daleko víc, než jen o Valena? Netušil, což ho dovádělo, pomalu ale jistě, k určitému stádiu šílenství. Musel to vědět, prostě musel.

„Pane,“ oslovil ho téměř ženský hlásek. Shiego se za ním otočil, načež spatřil patnáctiletého chlapce s šedýma očima, jež se neklidně dívaly do těch jeho. Usmál se nad jeho nervozitou a roztáhl rty do příjemného úsměvu.

„Copak se děje?“ Mladík se pod jeho úsměvem lehce otřásl. Po klubu o tomhle muži kolovaly různé fámy, ale ani jedna nevystihovala jeho dokonalou krásu přesně. Tenhle divný muž vyzařoval takovou…takovou vášeň a charisma, až se mu udělalo nevolno. Už pouhý pohyb jeho rukou, či pohled těch modrých očí ho k němu vábil a tělo přímo křičelo po dotycích sametových rukou. Ano, s tímhle mužem byli spokojeni všichni tady a on by ho rád…okusil.

Shiegovi jeho tajné přání, které mělo zůstat ukryto, neušlo. Poznal to z pohledu a změny „barvy“ mladíkových očí. Usmál se pro sebe, nad mladíkovou němou touhou a zcela bez nervozity konečně vytáhl svoji ruku z kalhot. Jako na povel se mladíkovy oči přesunuly k poklopci kožených kalhot, což jejich majitele nesmírně potěšilo. Vzal si totiž do hlavy, že tohohle blonďatého anděla s šedýma očima přizve ke své věrné skupince, jež téměř…no…ne téměř, ale každou noc obšťastňoval a zároveň byl obšťastňován. Považoval by za hřích toho nevyužít.

„No…to..ehm…Někdo na vás čeká v přijímací místnosti…pane,“ polknul, když si všimnul mužova intenzivního pohledu, který mu sliboval, že si ho brzo zavolá k sobě.

Shiego se elegantně zvedl, čímž dal na odiv své vypracované tělo a své…ehm…“kouzlo“ rýsující se v kožených upnutých kalhotách. Naklonil se k nervóznímu mladíkovi, lehce přitom jazykem přejel po ušním lalůčku.

„Děkuji za vyřízení. Brzy se ti dostane odměny…hmm, už se nemohu dočkat,“ zašeptal mu příslib nespoutaného sexu, přímo do ucha. Blonďák se citelně zachvěl a ještě nějakou chvilku po jeho odchodu stál na místě a bojoval s narůstající erekcí. Nechápal, jak to udělal. Sotva se ho dotkl, vlastně jediný dotek byl jeho jazykem, ale…Bože…chtěl ho tak moc, až ho to bolelo. Lehce si odkašlal, když si uvědomil, kde to stojí a že se zatáhla opona, kde předváděli toho chlapce. Nervózně se rozhlédl a vypařil se taky rychle, jakoby tam ani nikdy nestál.

………………………………………………………………………………………………………………………………………………

Aristokratický Japonec v kožených kalhotách a bílé, polo rozepnuté košili si to sebevědomě šinul mezi lidmi, oddávajících se sexuálním radovánkám, ať už za plentou nebo prostě přímo na kulečníkovém stole. Tenhle klub byl velmi prestižní, ale…vlastně je chápal. Chtíči a touze člověk neporučí, a když to prostě přijde, nedá se to zoufalé volání nijak ignorovat. On sám přemýšlel nad tím, jak si vezme toho mladíka, který pro něj přišel. Nemohl se dočkat, až ho okusí, až přejede po jeho vlhké a zpocené kůži…až do něj…uch…téměř zasténal a to se před malou chvilkou udělal. Nu což, měl sex rád tak jako klavírista miluje své klávesy. Přesně tak on miloval různé struny na lidském těle, na které se naučil perfektně hrát. Samolibě se usmál, ale to mu nezůstalo dlouho. To, nebo spíš koho viděl, se mu ani v nejmenším nelíbilo. Zastavil se na místě, pozorujíc vyrovnaným pohledem někoho, koho by tu ani v nejmenším nečekal.

„Zdravíčko, nebo spíš Konichiwa?“ Shiego přimhouřil vztekle oči nad arogantním tónem hlasu.

„Co tu sakra chceš? Tvoje matinka už tě nehodlala dál živit, tak sis přišel přivydělat?!“ prsknul podrážděně, což se naprosto nehodilo k jeho povaze a vystupování. Dotyčná osoba se rozpustile usmála.

„Ale no tak. Nebuď tak jedovatý. Jen jsem tě chtěl navštívit, abys nebyl na svátky sám. To se přeci v rodině dělá ne?“ optal se se zdviženým obočím. Tázaný si lehce odfrknul, ale na druhou stranu…

„Jo, to se dělá, ale uvědom si, že ty do mé rodiny nepatříš. Možná s poloviny, ale z větší části ne. Jsi levoboček a chováš se jako bys byl bůh,“ syčel na něj nepříjemně, protože ho jeho pohled přímo provokoval. Vybízel ho k „prudšímu“ chování, než na jaké byl zvyklý, ale musel přiznat, že to byla příjemná změna. Konečně mohl někoho „sjet“ jinak, než obvykle, což byla vítaná změna…aspoň v podání jeho bratra.

„Měl jsem toho nejlepšího učitele, bratříčku,“ zamumlal sladce, až se Shiego kysele zašklebil.

„Myslíš svého soukromého řidiče, který neřídil jen tvoje auto, ale i tvé nářadí?“ Bratr přišel k němu blíž, aby ho mohl lépe provokovat. Přece jen, z blízka je provokace daleko zábavnější než z dálky.

„Ne, myslím tvého sluhu, který ti ho každý den v pět hodin oprašoval speciální štětkou, jež se nejspíš používala na ucpaný odpad.“

„Aspoň mi nehrozilo nebezpečí úrazu při sexu se štětkou do záchodu, jako tobě s pneumatikou a heverem.“ Mladší z nich se ušklíbnul.

„Uvědomuješ si, Shiego, že tahle konverzace postrádá jakýkoliv smysl a je zcela…nepochopitelná?“ Aristokrat pokrčil rameny.

„A máš s tím nějaký problém?“

„Ani ne, ale k tvému chování se to nehodí.“

„Ty se o mé chování nestarej a radši mě obejmi, ty idiote jeden!“ prsknul na něj a vřele přijal jeho bratrské objetí.

„Chyběl si mi, Shiego,“ zamumlal mu do ramene šťastně.

……………………………………………………………………………………………………………………………………………………

Věděl, že se opona zatáhla, přesto však nechával své pomněnkové oči zavřené. Takhle poníženě, trapně a naštvaně se ještě v životě necítil. Ani tenkrát, když ho vykopli z domu jako prašivého psa. Nemohl uvěřit tomu, že za jeho ponížení může právě osoba, jež měl na světě ze všech nejraději. Jak naivní byl, když si myslel, že jedna společná koupel vše vyřeší. Jak naivní byl, když věřil, že už mu neublíží. Bože já jsem takový idiot, nadával si v duchu. Valen byl za poslední dva týdny tak vyřízený, jak tělesně, tak duševně, že mu opět ukápla slza. Jelikož měl ale stále svázané ruce a celkově se nemohl nijak hnout, nebyl sto zbloudilou slzu utřít, a tak si jí Leon samozřejmě všiml. Přešel ke svému andělskému bratříčkovi a slzu mu setřel hřbetem své pravé ruky. Hned, jakmile Valen ucítil jeho dotyk, ucukl. Dělalo se mu špatně už jen z jeho přítomnosti. Chtěl mu něco peprného říct, bohužel, roubík v puse mu to nedovoloval. Chtěl se dostat co nejdál od toho hnusného zrádce, který si říkal jeho bratr. Proklínal den, kdy se stal bratrem Leona Moretti.

Leon se zamračil. Člověk, který ho neznal a viděl by v tu chvíli jeho výraz, by si pomyslel, že ho naštval, ale podle barvy jeho očí se dalo poznat, co opravdu v tu chvíli cítí. Upřel své čokoládové oči na Valena, který ho teď provrtával svýma nebesky modrýma očima, plnýma nenávisti. Leona z jeho pohledu píchlo u srdce. Připadal si, jako by mu někdo vrazil do srdce kůl. Bez výrazu v obličeji vzal ručník a jal se Valena otřít, i když se to jeho bratříčkovi ani za mák nelíbilo. Při pohledu do Leonovy tváře by člověk řekl, že snad ani nemá emoce, ale opak byl pravdou. V sobě sváděl krutý boj. Nenáviděl se za to, jak Valenovi neustále ubližuje, ale zároveň si nemohl pomoc. Tolik ho iritoval a přitahoval, že prostě nedokázal racionálně uvažovat, když se jednalo o jeho přenádherného mladšího brášku. Když očistil i to poslední místečko na Valenově sametové pokožce, jal se ho s pomocí svých goril uvolňovat z pout. Nakonec mu sundal i roubík, který Valenovi dosud bránil v mluvení. Jakmile ta kožená věc opustila Valenova ústa, hned spustil.

„Lháři...já tě ne…“ jeho nadávky byly zastaveny Leonem, který ho k sobě okamžitě přitiskl a uvěznil jeho rudé rty těmi svými. Valen se bránil, seč mohl, ale stejně mu to proti silnějšímu a většímu bratrovi bylo houby platné. Když mu pak jedna z Leonových goril zase píchla něco do ruky, ani se už nezmohl na odpor, jak rychle začala látka působit.

"Odpust mi… bráško," zašeptal mu do ucha Leon těsně před tím, než se Valen opět ponořil do říše snů. "Otevřete mi dveře," přikázal svým bodyguardům, vzal Valenovo bezvládné tělo a odebral se směr jeho pokoj, kde ho uložil do nově povlečené postele. Když mu Peter řekl o jeho plánovaném útěku, musel se tomu smát.  „Vážně jsem ti tak odporný, že bys kvůli tomu i vyskočil z druhého patra?" ptal se spícího Valena, když ho přikryl po prsa dekou. Pohladil jeho hladkou tvář a jemně ho políbil na rty.  „Spi, můj poklade, už bude jenom líp," řekl ještě a opustil jeho pokoj. Když zavíral dveře, střetl se na chodbě s Shiegem.

„Potřebuju s tebou mluvit," podíval se na něj Shiego významně.  „Hned," dodal, aby přidal na důležitosti. Leona jeho chování tak vyvedlo z míry, že si neuvědomil, že nechal dveře od Valenova pokoje pootevřené. Přikývl a společně s Shiegem se vydal do své pracovny.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

Hodlal to pěkné sídlečko prohledat úplně celé. Chtěl vědět co kde je a co se kde dělá, načež tu druhou variantu zjistil hned při svém vstupu. Dělalo se to snad úplně všude, přičemž zde byly různé speciální místnosti a pokoje. Docela se mu to tu líbilo. Všechno laděné do temně krvavé barvy s černým nábytkem a vše, co bylo měkké, bylo z kůže, včetně obyčejných barových židliček. Personál zde byl prvotřídní a nepochyboval o tom, že by si zde vybral. Zkrátka jen to prvotřídní zboží a nejlepší služby. Už se ani nedivil Shiegovi, že se uchýlil zrovna sem. I on by to tak udělal, ale bohužel se tu nemohl dlouho zdržet. Jejich rodiče ho vyslali na výzvědy, jak se jejich starší synek má. No, teď už bylo více než jasné, že se má dobře a že bude muset doma lhát, aspoň matce. Nevěděl, jak by reagovala na informaci o Shiegově sexuální aktivitě, které měl nadmíru, to se nedalo popřít. Zálibně se díval na mladé tanečníky, jež se kroutili v kruhové místnosti a chodba ho zavedla až ke dveřím, které se od ostatních lišily. Jakmile do nich vešel, poznal, že tahle část domu asi nebude patřit ke klubu. O to víc jím projelo vzrušení z toho, co zde mohl najít. Cítil se jako desetiletý školák, který se vkrádá do dívčích šaten, šmírovat své spolužačky převlíkající se do cvičebních úborů.

………………………………………………………………………………………………………………………………………………..

„Říkám ti, Leone, že si na něj musíme dát velký pozor…je nebezpečný a až moc dobře ví, co chce a co chce, to taky dostane.“ Promlouval Shiego Leonovi do duše, co se týče jeho bratra. To že přijel, jen zkomplikovalo situaci a do toho ještě onen telefonát, který obdržel při tak perfektní souloži…zase… Mě neustále někdo vyrušuje, no co já s toho života mám? zamyslel se na chvíli nad sebou a svým „těžkým“ životem. Leon ho pobaveně sledoval, přesto byl v myšlenkách u Valena. Nerad viděl jeho slzy a o to víc byl nerad, když věděl, že pláče kvůli němu. Jak řekl, nemohl si pomoci. Prostě jeho zvrácená část toužila po „mučení“ toho anděla v lidské podobě, ale ta druhá si ho chtěla celého přivlastnit a nikdy mu neublížit. No co se dá dělat. Valen měl taky dvě tváře, které se prokázaly v jistých situacích… Ale co si budeme nalhávat. Leon byl krutý a věděl to. Věděl to až moc dobře. „Hej! Já ti tady něco říkám a ty si zase myšlenkově v čudu. Kdybys ho nemučil a neubližoval mu, nemusel bys nad tím teď přemýšlet a mohl si mě vyslechnout s plnou pozorností a ne jenom úsečně! Sakra Leone! Slyšíš mě?!“ vřískal Shiego, protože přítelova duševní nepřítomnost ho vytáčela. Zrovna teď potřeboval, aby „tu byl“ a ne aby se někde coural u toho pokladu, který oba vlastnili a který byl v ohrožení. Jenže Leon ho stále asi nevnímal. Našpulil vztekle rty a po špičkách se přikradl ke křeslu, ve kterém seděl. Oba se nacházeli v Leonově pracovně, kde kromě knih v obrovské skříni, koženého křesla a pohovky, pracovního stolu a pár židlí na bílém koberci, nic nebylo. Leon si potrpěl na jiné věci, než na vybavení své pracovny, kde trávil pramálo času. Přidržel si vlasy, když se nad ním skláněl, aby ho neprozradily a ústa skoro přitiskl k jeho uchu. „JESTLI MĚ OKAMŽITĚ NEBUDEŠ POSLOUCHAT, NA MÍSTĚ TI HO UKOUSNU FRAJERE!“ zařval mu do ucha, čímž si skutečně vynutil jeho pozornost, ovšem…ne tu, jakou čekal. Leon se příšerně lekl a díky svému škubnutí rukou, uhodil Shiega přímo do obličeje.

………………………………………………………………………………………………………………………………………………..

Vzrušený z objevení něčeho zakázaného, se Katsu pouštěl dál a dál do, zřejmě obytné, části velkého sídla, klubu nebo co to bylo. Míjel nespočet dveří, které byly snad po celé chodbě, jež neměla konce. Byla dlouhá, tmavá, osvětlená jen na několika místech malým světlem. Majitel měl zřejmě rád šero, nebo to byl prostě flegmatik a bylo mu úplně jedno, že si neuvidí na špičku nosu. Stěny byly holé stejně jako podlahy či strop. Všechno působilo děsně depresivně a vůbec se to nepodobalo útulné a příjemné atmosféře v klubové části. Když už začínal být zklamaný, že nic nenajde, proužek slabého světla, který se prodíral skrz malou štěrbinu pootevřených dveří, přivábil jeho plnou pozornost. Ocelová očka zajiskřila vzrušením a jazykem si olíznul svůdné rty. Tichým krokem došlapal až k oněm dveřím a pomalounku je otevřel. Rozhlédl se do všech stran, kdyby náhodou někdo šel a drze se procpal do místnosti, zavírajíc za sebou dveře. Místnost byla úplně jiná než chodba. Na stěnách příjemné světle medové tapety s květinovým potiskem, který byl ovšem jen sem tam. U okna, které dominovalo celé místnosti, stál malinký kruhový stolek s dubového dřeva a okolo něj čtyři židle ze stejného materiálu. Černé závěsy lemovaly okno a zřejmě tak zabraňovaly slunečním paprskům, aby se dostaly do pokoje. Na zemi byl položený chlupatý koberec černé barvy, který ladil s povlečením na posteli, kde…kde někdo spal! Katsuovi poskočilo srdce nedočkavostí.

……………………………………………………………………………………………………………………………………………

Shiego sténal bolestí z přeraženého nosu. Zděsil se, když viděl na svých rukou rudou krev, která nepochybně vytékala z jeho dokonalého nosu. Přidržujíc si ruce u nosu, se vztekle podíval na Leona, jež to nevydržel a začal se smát. Pohled na novodobého Casanovu, kterému z nosu teče krev a který se tváří jako bůh Pomsty…ještě když o sebe tak dokonale pečoval a udržoval se…teď vypadal jako nějaký pouliční rváč…ten pohled Leona totálně odzbrojil.

„To sakra není vtibný!“ huhlal Japonec, kterému se krev dostala i do pusy. „Mohl…mohl bys sakra něco udělat?!“ dožadoval se alespoň nějaké té pomoci. Jenže Leon se vážně k ničemu neměl. Hlasitě se smál přítelově utrpení a velmi se tím bavil. Málo kdy měl šanci Shiega takhle vidět, leč spolu trávili už několik let. Hodlal si tenhle pohled plně vychutnat. Shiego tam stál jako solný sloup, načež z jeho očí sršely blesky. „Varuju tě. Jestli mi okamžitě nepomůžeš, povolím Katsuovi řetěz a říkám ti, že Valen…bude ho to bolet.“ Syčel na něj, protože si musel nějak vynutit jeho pozornost…znovu… pozornost sice měl, ale úplně jinou, než jakou chtěl. V ten okamžik se Leon přestal smát, oči zešedlé a koutky úst nebezpečně zvlněné.

……………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

Připlížil se k posteli, na které se rýsovalo tělo. Netušil zda se jedná o dívku či muže, ale jedno věděl jistě. Má to dlouhé černé vlasy, ale to ještě neznamenalo, že to musí být dívka. Dole v recepci, ve výběrovém „katalogu zboží“ si všiml, že většina „pets“ měla dlouhé nebo delší vlasy. Možná proto, aby zákazníci měli větší pocit moci nad někým, kdo vypadá jako žena. Prsty se mu třásly vzrušením, když lehce odhrnoval peřinu z lidského těla, které bylo mimochodem drobné, ale…dokonalé. Neubránil se výdechu překvapení. Před ním na posteli leželo tělo, které nemohlo patřit obyčejné lidské bytosti. Sem tam sice bylo poznamenané nějakými škrábanci či modřinami, ale bylo dokonalé. Všiml si rozedřených míst kolem zápěstí a jemu došlo, že ho museli někde dlouho držet proti jeho vůli a snaze osvobodit se. Což se mu očividně nepovedlo. I když ležel na boku, měl výhled na pravou stranu tváře ehm…mladíka? Věděl o jednom způsobu jak to zjistit. Pomaloučku, aby ho případně nevzbudil, zajel rukou pod peřinu až dolů k rozkroku.

………………………………………………………………………………………………………………………………………………..

Naučil se vzdorovat jeho pohledu a nyní stál naprosto klidně, nechajíc odkapávat krev na perský koberec. Na velmi drahý perský koberec. Nehodlal jen tak ustoupit, protože měl Leona rád a protože věděl, že Leon má zase rád Valena. Potřeboval mu nějak dokázat, že Katsu, ať už na to vypadá nebo ne, by mohl pro mladého andělského mladíka znamenat nebezpečí, které si zřejmě Leon vůbec neuvědomoval. On však ano a proto musel za každou cenu donutit Leona, aby ho začal brát vážně. A to mohl dokázat jedině tak, že se s ním ošklivě pohádá.

V Leonových očích se zračil vztek, který byl podtrhován jen změněnou barvy - šedá. Teď by ho snad mohl brát vážně.

„Poslouchej mě, Leone.“ Snažil se o konverzaci na úrovni, leč nějak tušil, že na sebe za chvilinku začnou řvát. „Ty jsi můj nejlepší přítel a tak, jako mi záleží na tobě, záleží mi i na Valenovi. Neznáš mého bratra tak jako já. Nevíš, čeho všeho je ten parchant schopný, aby dosáhnul svého cíle, byť by jen šlo o malé lízátko chupa - chups.“  Vyšší muž se na svého přítele zle podíval, až se chtěl Shiego stáhnout, ale pro dobro všech musel unést to, co mělo v zápětí přijít.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

To, co nahmatal, ho bezpečně ujistilo o pohlaví oné ležící osoby. Muž. Před ním ležel překrásný muž s tváří padlého anděla a tmavými kruhy pod očima. Naklonil se blíž k jeho tváři, aby si ho mohl lépe prohlédnout. Zrzavé vlasy mu spadly do obličeje, takže si je musel zastrčit za ucho. Gratuloval si, že je nemá tak dlouhé jako bratříček. Stejně nechápal, proč si je nechal narůst do takové délky, ale slušelo mu to a to zjevně bylo pro Shiega nejdůležitější. Narcis jeden. Nehodlal se zabývat svým bratrem, když měl možnost prozkoumat zákoutí božského chlapce. Podle tváře usoudil, že je o málo let mladší než on. Přesto ho něco dělalo starším, ale nevěděl co přesně to bylo. Vztáhnul ruku, aby mu odhrnul pramen černých hebkých vlasů z bledého obličeje. Bože, on byl tak moc roztomilý a nádherný. Chtěl ho. A to tak, že hned.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………

„Ty mi vyhrožuješ?“ Ledový klid, jaký ovládal Leonovo tělo a taky výraz v obličeji se mu opravdu nelíbil. Modrooký muž rozhodil rukama v rozzuřeném gestu.

„Sakra, Leone! Je to jediná šance jak upoutat tvojí pozornost! Ty si zřejmě neuvědomuješ vážnost situace! Musíš podniknout nějaká opatření, dokud Katsu neodjede!“ vysvětloval mu zvýšeným hlasem, přesně jak předpokládal.

„Ty mi vyhrožuješ?“ opakoval větu, ignorujíc Shiegův proslov. Ten si jenom útrpně povzdechnul. Tohle bude ještě složité, pomyslel si, když se díval do jeho klidné, mrazivé tváře. Zkusíme to tedy po zlém, protože po dobrém to stejně nepůjde.

„Jo, vyhrožuju.“

Leonovy oči se zúžily. Nenáviděl vyhrožování všelijakého druhu a už vůbec ne, když se vyhrožovalo jemu. Sice to Shiego myslel dobře, ale výhrůžky byly pro Leona to samé, jako pro býka červená. Nenáviděl je. Udělal jeden krok dopředu a pak další a další. Pomalu se přibližoval ke svému příteli, který jen stál a nijak se nehýbal. Jediné co se hýbalo, byla krev, která nadále vytékala z jeho nosu a v kapičkách odkapávala na koberec, kde se tvořila loužička.

……………………………………………………………………………………………………………………………………………..

Opatrně zajel rukou na hladkou hruď, kde k jeho překvapení nebyl ani jediný chloupek. Pokožka hladká jako u miminka, které bylo zrovna po koupeli. Hebčí než právě zpracované hedvábí a bělejší, než čerstvě napadaný sníh. Nikdy nechápal, proč jsou vždycky nejvíc žádaní lidé s bledou kůží, ale teď už to asi pochopil. Ten kontrast mezi tmavší kůží a bílou, pocit moci a nadřazenosti. Bledší pokožka působila zranitelněji, než tmavší a víc… mystičtěji. Rukou zajel na druhý bok a pomalounku si ho převrátil k sobě. Teď měl perfektní výhled na celou jeho tvář a znovu jím byl fascinován. Chtěl, aby otevřel oči, ale po bližším zkoumání si všiml malého vpichu. Zřejmě sedativa. Musel se asi hodně vzpouzet, když mu podávali sérum na spaní. Zajímalo ho, proč ho neviděl v katalogu nabízených mladíků, protože s ním by se určitě zvedly tržby a popularita klubu by stoupla na maximum, o tom nebylo pochyb. Tak proč ho měli v takové zapadlé místnosti a ještě ke všemu skoro na konci chodby, která snad ani konce neměla.

Rty se zvlnily do úsměvu, když se chlapcova ústa pootevřela. Byl v silném pokušení ho ochutnat. Vsunout jazyk do té temné jeskyně, jež slibovala sladký malinový pohár zmrzliny, který tolik miloval. Slastně přivřel oči nad tou představou.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………

„Chceš mě uhodit?“ ptal se ho, když se zastavil těsně před ním. „Udělej to a přísahám ti, že to bude mít dopad na tvůj klub. Opatrně, Leone. Nechci tě potopit. Jen uchránit jak tebe, tak Valena a nebudu to neustále opakovat dokola. Popřemýšlej nad tím, co jsem ti řekl.“  Bez dalšího slova se otočil a klidně odešel z pracovny, zanechávajíc Leona vlastním myšlenkám a svému vzteku, který se hromadil v jeho těle, až se mu krev měnila v kyselinu. Tušil, že k tomu dojde, ale mělo to lepší dopad, než v jaký doufal. Co všechno se dá stihnout během deseti minut. Leon určitě bude nějakých pár dní pěkně vytočený a naštvaný, ale byl si jistý, že moc dobře věděl, proč se tak choval. Musel za ty roky jejich společného „soužití“ vědět, že se Shiego nechová podle jen tak bez důvodu, ale vždycky k tomu ten důvod má a vždycky je to pro dobro lidí co má rád. A on ty dva měl rád, hodně rád. Leon se pro něj stal bratrem a největší oporou ve chvíli, kdy mu bylo nejhůř a Valen…to byl prostě Valen. Křehké stvoření, které si zasloužilo lásku a náležitou péči, kterou mu byl Shiego ochotný dát…a kterou si teď musel kvůli Leonovi odpustit. Nevadilo mu to, protože jeho příteli záleželo na svém bratrovi, i když se v posledních dnech choval… lehce brutálně, ale to byl prostě Leon. Patřilo to k jeho osobnosti stejně tak, jako k Shiegovi patřil hromadný sex, ve kterém měl vždycky poslední slovo. Asi proto si tak dobře rozuměli. Ušklíbnul se nad sebou a svým myšlením, když ho zamrazilo v zátylku. Okamžitě se zastavil a naslouchal. Ne nadarmo ho mrazilo v zátylku. Znamenalo to, že se někde něco děje a že to…. Oči se mu rozšířily.

„Do hajzlu!“ zanadával a dal se do „menšího“ běhu.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………….

Rozrazil dveře právě ve chvíli, kdy se Katsu dobýval jazykem do sladkých úst spícího mladíka. Katsu se pomalu napřímil, aby zahlédl svého vyrušitele. Ani nestačil nějak zareagovat a okamžitě se ocitnul přimáčknutý na zdi s Shiegovým obličejem těsně u toho svého. Oči měl tvrdé jako kámen a rysy ztuhlé.

„Co tu sakra děláš, Katsu,“ syčel přes zatnuté zuby, vytočený na nejvyšší míru. To že Katsu objevil jejich tajný poklad, bylo zneklidňující, což je slabé slovo. Bylo to takzvaně v prdeli. Když už teď o něm Katsu ví a podle toho, co se právě chystal dělat, ho bude chtít. Stalo se přesně to, čeho se aristokrat obával. Držel mladšího Kanegawu pod krkem přišpendleného na zdi, znemožňujíc mu jakýkoliv pohyb. Jeho bratr se mu klidně díval do jeho očí, aniž by se měl k nějaké odpovědi. Lehce s ním škubnul. „Na něco jsem se tě ptal.“ Bratr se na něj mile usmál, když promluvil.

„Co bys tak řekl. Nudil jsem se a tak jsem šel na obhlídku a našel tohle,“ kývnul směrem k nic netušícímu Valenovi. Ten kdyby zjistil, že je sporem další sexuální touhy vyslané k jeho osobě, s největší pravděpodobností by už zkolaboval. Shiego pevněji sevřel Katsuův krk.

„Tak poslouchej. Tohohle muže se ani nedotkneš, je ti to jasné?!“ vrčel na něj, ale podle Katsuova výrazu, si ten z toho absolutně nic nedělal.

„Už se stalo, bratříčku," vysmíval se mu do oteklého obličeje celého od krve. „Copak se stalo s tvou dokonalou tvářičkou? Že by problémy v ráji?" provokoval ho dál. Shiego už pěnil. Přimáčkl Katsua ještě víc ke zdi a přiblížil svůj obličej na milimetr od toho jeho.

„Jediný problém tady jsi ty," odpověděl mu s vražedným chladem v hlase. „Jestli tě ještě jednou uvidim, jak na Valena saháš nebo se k němu byť jen přiblížíš, pošlu tě zpátky domu v krabičce od sirek, to si pamatuj," mluvil dál bez sebemenší dávky emocí. Jen vtek z něj prýštil jak voda z fontány. „A teď odsud vypadni!" trhnutím ho pustil, až Katsu zavrávoral. Chytil se za krk, jak mu na okamžik přiškrtil přívod kyslíku a ode dveří se na Shiega ještě podíval.

„Je to opravdu unikátní kousek. Ty víš, že když já něco chci, tak to dostanu, bráško. Zatím se měj," řekl ještě k rozčilenému Shiegovi, který ho provrtával nevraživým pohledem, zavřel za sebou dveře a jal se prozkoumat zbytek domu. Valen mu však po celou dobu ležel v hlavě. Udělám cokoliv, abych toho anděla dostal. Bude můj za jakoukoliv cenu, říkal si v duchu, když procházel nekonečnou chodbou.

„Zatracenej rozmazlenej parchant," ulevil si Shiego. „Já věděl, že s ním budou potíže," přemýšlel nahlas. Zadíval se na zavřené dveře a poté na spícího Valena. Přešel k jeho posteli a zase jeho obnažené, hříšně krásné tělo přikryl dekou. „Zatraceně, ty mi dáváš pěkně zabrat," postěžoval si Shiego a pohladil chlapce po vlasech. Cítil, jak mu stoupá tlak v kalhotách, a tak raději vypadl z pokoje dřív, než by udělal něco, čeho by později litoval. Namířil si to rovnou za Leonem.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………….

Vrazil do jeho kanceláře jako tajfun, ještě mírně rozzuřený svým bratrem.

„Tak poslouchej...je mi jedno, jestli jsi na mě naštvaný nebo ne, ale tohle už je vážné," přerušil Shiego Leona, když otevřel pusu, že mu něco řekne. Bylo vidět, že je stále ještě vytočený. "Právě jsem načapal Katsua ve Valenově pokoji. Ty víš moc dobře, co by se asi stalo, kdybych tam nepřišel, takže se laskavě odfoukni a začni sakra něco dělat!" pokračoval ve svém proslovu. Leon se postavil ze svého koženého křesla a zatnul ruce v pěst. Vypadal, že za chvíli vyletí z kůže a výraz v obličeji měl jako bůh pomsty. Kdyby ho Shiego neznal a nebyl taky rozčilený, asi by se dal na útěk, ovšem v téhle chvíli mu bylo absolutně jedno, jestli mu ještě jednu vrazí. „Tak ses konečně rozhodl s tím něco udělat, nebo ti je jedno, jestli Katsuo Valenovi ublíží?" útočil na něj dál. Bylo mu dokonce i jedno, že si stále ještě neošetřil nos a nestaral se ani o to, jak asi musel vypadat s obličejem od zaschlé krve. Leon mezitím došel až k Shiegovi a prohlížel si ho s netečným výrazem v obličeji. „Tak c..." nestačil ani doříct slovo, když ho Leon čapl za ruku a doslova s ním hodil na pohovku. Zarazilo ho to natolik, že jen němě sledoval Leonovo počínání. Ten mezitím přešel k němu, jedním kolenem se zaklínil mezi Shiegovy nohy a přiblížil svůj obličej k tomu jeho.

„Už mi lezeš na nervy Shiego. Laskavě chvíli mlč, ano?!" šeptal mu u jeho rtů a mezitím něco jednou rukou hledal ve stolku vedle pohovky. Shiego těkal očima z Leona k jeho ruce, i když poloha, v jaké se právě nacházel, mu to moc nedovolovala. Jindy by takové situace využil ve svůj prospěch, ale s obličejem od krve sám sobě nepřipadal vůbec přitažlivý.

 „Leone, co to..." už po druhé během jedné minuty byl zaskočen Leonovým počínáním. Ten konečně vytáhl ruku ze stolku a navlhčeným kapesníkem začal Shiegovi omývat krev z obličeje.

„Vypadáš příšerně,“ opatrně pokračoval v rozdělané práci. Pečlivost a jemnost jeho počínání se nedala zapřít, stejně tak, jako Shiegova zmatená tvář. Čekal cokoli, řev společně s nadávkami, možná i nějaký fyzický kontakt, ale tohle opravdu ne. Čekal opravdu cokoli… Docela ho to dojalo, měl si myslet, že by ho Leon nikdy neuhodil. Jak hloupý byl, když si myslel, že by toho jeho přítel byl schopný. Kdyby nezačal rychle mrkat, ukápla by mu slza. Tak moc byl z jeho chování na měkko. Leon si toho samozřejmě všimnul, čímž se nedokázal ubránit přívětivému úsměvu.

„Ale no tak, miláčku. Snad bys kvůli mně neplakal.“ Nemohl odolat a nerýpnout si. Shiego se uvolněně zasmál a jeho smích naplnil celou pracovnu, rozmetajíc neklidnou atmosféru na prach.

……………………………………………………………………………………………………………………………………………………

Popotáhl s cigarety a labužnicky do sebe vtáhl její kouř. V pravé ruce držel sklenku brandy a v hlavě mu šrotovala kolečka. Jak…jak získat toho anděla v lidské podobě, aby to jeho příbuzný nezjistil? Otázkou také bylo, komu patřil ten anděl a proč Shiego tolik vyváděl. Přeci on sám v jeho letech byl úplně stejný. Ubližoval, dobýval, získával a přivlastňoval si všechno, co bylo na vysoké úrovni. Tak proč se teď chová jako ten největší zastánce lidských práv? Katsu měl za to, že zde, v tomhle podniku jsou „zaměstnanci“, kteří už jsou pro okolní svět mrtví, tudíž mohl být ten kluk, Valen, jak ho nazval, úplně ukradený… Tak proč tomu tak není?

Znovu popotáhl, vydechl a kouř ho opět zahalil do svého šedého hávu. Ladně si hodil nohu přes nohu, sahajíc po telefonu. Byl odhodlaný zjistit všechny detaily o tom Valenovi, i přes výhružky bratra. To by nebyl Katsu, aby to ihned vzdal. Dostal nápad, který mohl okamžitě zrealizovat. Potřeboval zavolat svému známému, který by vyšťoural i zapadlý drobek od arašídu v rozbité podlaze na konci světa. Vytočil číslo, které potřeboval a nechal telefon vyzvánět. Po druhém vyzvánění se na druhé straně ozval ledový hlas, schovávající ostrou dýku.

„Prosím?“ Katsu se usmál. Vždy tak přívětivý hlas, jenž mu dokázal zlepšit náladu.

„Ahoj Tai, potřeboval bych od tebe službičku.“ Téměř slyšel, jak se muž na druhém telefonu usmál.

„Co to bude teď? Vražda samotného prezidenta?“ dělal si z Katsua legraci, protože mu volal, jen když chtěl někoho odklidit z cesty, což se dělo docela často. Vlastně, Katsu byl jeho pravidelný zákazník a díky jeho schopnostem a schopnostem Taie, se z nich stali přátelé, ale tak nějak…jiní přátelé. Ten si klidně usrknul brandy, než odpověděl klidným hlasem.

„Ne, potřebuju, abys mi zjistil něco o obyvateli klubu Rakuen v severnější části Anglie.“ Nadiktoval mu svoje požadavky, nepochyboval o tom, že si to Tai zapisuje. Ten tak skutečně činil, protože, jak on tvrdil, to co si nenapíše, to ho nezajímá.

„Předpokládám, že ani neznáš jeho jméno, že?“

„Asi tě zklamu, ale ona osoba se jmenuje Valen a velmi zajímá mého brášku, rád bych věděl…“

„Rád bys věděl proč.“ Předběhnul ho Tai. „Dobře, zařídím. Ani za to nebudu nic chtít.“ Zrzek se pobaveně zašklebil nad jeho vřelostí.

„Jak laskavé.“ Zapitvořil do sluchátka, načež telefon položil. S klidnějším srdcem si zapálil novou cigaretu. Nebylo pochyb, že Tai něco na Valena vyšťourá. Konec konců on byl třída a špička svého oboru, proto mu důvěřoval. Dával Taiovi týden, jeden týden a bude vědět i to, kdy se Valen přestal počůrávat. Se zlomyslným úšklebkem na rtech se ještě víc uvolnil, užívajíc si nabytý pocit moci.