World of crazy Dreamer

Tmavé mraky se snášely nad zemí. Šedá opona obsáhla celé nebe, stejnobarevná šeď, bez jediné tónové odchylky. Zimní počasí si pohrávalo s lidskými náladami a velmi často je překvapovalo svými nečekanými výpady. Malé rozvité vločky začaly pokrývat povrch země, střechy budov, hřiště, auta. Sníh se líně snášel z nebe, na ulici plnou lidí. Houpavými pohyby padal dolů, kde vytvářel měkkou přikrývku, na níž chodci zanechávali své stopy. Leskl se ve světle pouličních lamp a zářil jako vyleštěný diamant. Nejednoho člověka přinutila ta krásná podívaná, aby se zastavil v chůzi a jen to užasle pozoroval. Za nedlouho se z něj stala bílá clona, jež zhoršovala viditelnost nejen chodcům, ale i řidičům aut. V tu chvíli jej všichni proklínali a přáli si, aby už přestalo sněžit a zase vykouklo slunce. Počasí se minutu od minuty zhoršovalo a tak za chvíli nebylo vidět na víc, než pár centimetrů před sebe. V rádiích a rozhlasech vyhlašovali kalamitní stupně a některé školy dostaly díky sněhu prázdniny. Rodiče tak na poslední chvíli umisťovaly své ratolesti ke všem možným příbuzným. Snažili se jim tak zajistit, jako správní rodiče, bezpečné strávení času, kdy budou mimo dům.

 Bílé nemocniční chodby se hemžily zraněnými lidmi, kteří venku na sněhu uklouzli a zranili se. Nemocní lidé, trpící začínající chřipkou, dostali od nemocničního personálu roušky na ústa, aby se bakterie dál nešířili. Sestřičky na recepci se snažily rychle obstarat všechny nemocné a zraněné, ale přicházelo jich stále mnoho. Nestíhaly je ošetřovávat. Tvořily se tak v chodbách dlouhé fronty, které skoro nebraly konce. Ruch v hlavní hale byl častokrát slyšet i ven, na ulici. O patro výš byl však klid. Porodnické oddělení bylo v naprosté tichosti. Jen občasný nářek čerstvě narozených miminek, poukazoval na provoz tohoto oddělení. Šťastné matky držely v náručích své ratolesti a nepřetržitě se jim dívali do jejich malinkých očiček, která ještě nepřivykla světu, zahalená dočasnou oponou. Hladily jim sametovou, neporušenou kůži, jenž voněla po miminkovských přípravcích. Prsty přejížděly po něžných rysech v obličeji, přemýšlejíc, po kom z rodičů děťátko bude. Zda-li se bude podobat více otci, nebo matce. Lehce je pohupovaly v náruči, přivinuté k levému prsu, aby slyšeli tlukot matčina srdce. S něhou a láskou v očích je přivinuly na svá prsa, aby jim daly najíst. Mnohé z maminek stále přemýšleli nad jmény svých potomků, která ještě nestihla vymyslet. Mezi nimi i Catherine Stokes. Mladá drobná blondýnka, s velkýma modrýma očima a našpulenými růžovými rty. Sestřičky jí daly přezdívku „panenka“ a nebylo divu. Dlouhé řasy se chvěly při každém mrknutí, hloubka jejích očí vyrážela okolním lidem dech. Milý úsměv, který se jí na tváři objevil vždy, když se někdo mihl ve dveřích, jen dokresloval ženin půvabný vzhled. Ladné pohyby pak byly už jen malým přídavkem, se kterým každý už počítal. Ležela v nemocničním lůžku, dívala se z okna na padající smích a něžně kolébala svého čerstvě narozeného syna. Očekávala příchod manžela. Měl jí pomoct s vybráním jména, pro jejich nejmladšího potomka. Měli ještě čtyři děti, které od sebe nebyly věkově nijak vzdálené. Dvě dcery a teď už tři chlapce. Všechny však milovala stejně. Trpělivě hleděla střídavě na syna, pak zase z okna ven. Díky hustému sněžení se určitě opozdil. Frederik, Catherinin manžel, byl vždy přesný a nikdy nikde nechodil pozdě, pokud ho nezastavilo něco neodkladného. Proto se uklidňovala pohledem na malé tělíčko položené na hrudi, ve které zběsile tlouklo její nervózní srdce. Malý synek, jakoby vycítil matčino rozpoložení, vydal dětský skřek a natáhnul k ní drobné ručičky. Nahnula se, aby mu je něžně vzala mezi rty. Zasmál se a druhou ručičkou zašátral nevidomě matce po obličeji. Ta přivírala oči a nechala se malými prstíčky osahávat. Zázrak života. Ano, tohle byl její pátý zázrak života. Pokaždé to bylo stejné. Když se narodilo nové miminko, přišla spolu s ním na svět i nová láska, určená výhradně pro to malé. Avšak nemohla svou lásku nedělit. Nedopustila, aby jedno z dětí, muselo žárlit na ta další. Ne, když lásku, tak rovným dílem, mezi všechny své potomky. Catherine nikoho neupřednostňovala víc. Všechny své děti milovala stejně a stejně se i o ně starala. Do dveří vstoupil vysoký muž, s černými vlasy a jiskřivýma modrýma očima. Stál ve dveřích se zasněženým kabátem a usmíval se. Kochal se pohledem na svou milovanou ženu, jak si jemně hraje s jejich synem. Úsměv se mu rozšiřoval víc a víc, než to nakonec nevydržel a přistoupil blíž. Stoupnul si po boku ženy a láskyplně jí políbil na ústa.

„Máš zpoždění,“ pokárala ho jemně, avšak s úsměvem. Pohladila manžela přes tvář, kde mu začínalo rašit strniště. Píchal.

„Promiň mi, ale sníh komplikuje dopravu.“ Vysvětlil obratem a pohladil ji po vlasech. Setrval na nich rty a pak ji do nich něžně políbil. Láska, kterou k sobě vzájemně cítili, z nich jen zářila. „Dalas mi dalšího krásného syna.“ Zašeptal, když se díval přes její hedvábné vlasy, na malé stvoření. Uzlíček štěstí, který se jí choulil k hrudi, němě otevíral pusinku a ručičkami si hrál s matčinými vlasy. Opřela se o jeho široká záda, naprosto dokonale spokojená. Měla milujícího manžela, který by pro ni zemřel a ona pro něho. Měla krásné čtyři děti, které jen vzkvétaly a nyní měla další dítě, jež mělo do rodiny přinést vítaný rozruch a novou lásku. Byla zvědavá, jak zareagují děti na nového sourozence. Něžně poplácala syna po zadečku.

„Musíme mu vymyslet jméno, Frederiku.“ Ohlédla se na muže, který si mezitím sundal černý kabát a odhalil jí své dokonalé tělo, která za ta léta znala jako své boty. Ano, vybrala si dobře. Vybrala si dobře už jen kvůli dětem a času, který jim s láskou a ochotou věnoval. A samozřejmě, nebyla by to žena, kdyby ji nepřitahovalo mužovo tělo. Frederik byl o celou hlavu vyšší a také rozložitější. Silná hruď, velké teplé ruce, ve kterých vždy našla oporu, úzký pas a pevná stehna, vypracovaná jízdou na koni. Neposedné vlasy mu i v jeho dvaceti osmi letech, neposedně trčely všemi směry. Po nějaké době se rozhodl, nechat je na pokoji, což se jeho ženě moc nezamlouvalo. Avšak sama se několikrát přesvědčila, že s nimi nejde vůbec nic udělat. Pokaždé se vrátily do své původní podoby. Konec konců, moderní rozcuch vracel Frederikovi mládí a vypadal v něm rozverně. Úzké rty se dokázaly roztáhnout do toho nejnádhernějšího úsměvu, který kdy viděla, když nepočítala úsměvy svých dětí. Rovný nos, lehce křivý, neboť byl několikrát zlomený, upozorňoval na hluboké modré oči, nekonečné jako oceán. Našla v nich vždy lásku a něhu. Tvořili dokonalý pár. Ona malá a drobná, on vysoký a silný. Lásku, kterou chovali ve svých srdcích, by mohli na potkávání rozdávat.

Frederik se na chvilku zamračil a obočí se mu stáhlo. Přemýšlel, které jméno by se na malého hodilo. Žádné jméno svých dětí nevybírali namátkou, ale podle toho, jak k miminku jméno pasovalo. A také jak se drobnému tvorečkovi jméno líbilo. V podstatě si je děti vybraly sami. Přisedl si k ženě na postel a pevně, přec něžně, ji objal kolem útlých ramen. Láskyplným pohledem se usmál na dítě v náručí.

„Jaké jméno by ti sedlo, maličký.“ Optá se malého synka. Pohladí maličkého po tváři a miminko zabrumlá. Okamžitě se chytí otcova velkého prstu. Frederik se zasměje. „Tak malý a už tak silný,“ zahýbe prstem, aby malého poškádlil. Stále přemýšlí, jaké jméno, když v tom mu jedno vklouzne do mysli. „Co takhle… Elliot?“ s pozdviženým obočím se na malého znovu usměje. Maličký chlapeček vydá hlasité miminkovské vřísknutí. Manžele na sebe pohlédnou s širokými úsměvy.